Vyhnanci- Cesta osudu

4. Chránit a neumírat

Zorua

Vlk se na mě díva svým šíleným pohledem a v jeho očích vidím touhu po krvi. Vlk je asi dvakrát větší než já. Je jasné, že je dospělý. Nemám proti němu šanci. Vždyť, jen když se na něj podívám mám svíravý pocit. Musím ale bojovat. Kvůli Hunterovi. Musím. Musím oživit mojí bojovou stránku, kterou jsem do teď nepotřebovala. Umění boje mě učili už jako malou. A musím říct, že mi to docela jde.

Narovnám hlavu, vypnu hruď a částečně se nahrbím. Zaujmu bojový postoj, ohrnu pysky a začnu hlasitě výhružně vrčet. Vlka to však ani trochu nevyvedlo z míry. Neváhal a zaútočil. Já hbitě uskočila a on jen naprázdno cvakl čelistmi.

,,Běž najít Taris! Já ho zatím zdržím." křiknu na Huntera. Ten váhá. Nervózně přešlapuje. Neví, jestli mi má pomoct, nebo jít. ,,Běž!!!" zařvu. To už běží najít Taris.

Najednou ucítím ostrou bolest na zádech a už letím vzduchem. Narážím do stromu takovou silou až na mě spadne menší větev. Kníknu. Ještě, že tohle neviděl Hunter. To by neodběhl.

Ani se nestihnu nadechnout a už znovu letím. Tentokrát se ve vzduchu otočím a dopadnu na všechny čtyři. Hned na to vyběhnu a skočím na něj. Mé tesáky se zaboří do jeho zad. Začne sebou házet a já mám co dělat, abych se nepustila. Když vyskočí, já se pustím, ve vzduchu se přetočím a srážím ho k zemi. Hned mě shodí. Dá mi facku packou, až se mi zatočí hlava. Zatemní se mi před očima a potom cítím tvrdý dopad na zem. Nemůžu vstát. Můj nemilosrdný protivník se mi zakousne do nohy a táhne mě po zemi. Ostré kamínky se mi zarývají do boku a já se nemůžu pořádně bránit. Kopnu ho do čumáku a on mě konečně pustí. Rychle se postavím a zjišťuju, že nemůžu došlápnout na zadní nohu. Tak jo, čas na druhé kolo. Otevřu čelisti a vyzývavě zavrčím- zařvu.

Taris

Stojím na skále a rozmýšlím cestu. Když by jsme šli přímo, byli by jsme na hranicích zítra odpoledne. Je to nejrychlejší cesta. Jinak bysme nestíhali. Ještě párkrát si zopakuju stezku a pak jdu zpátky dolů.

Ať se rozhlížím, jak chci, Huntera nevidím. Zamračím se. Měl tu čekat. Zavětřím. Mísí se tu několik různých pachů. Zvláštní. Nebyla jsem pryč tak dlouho.

V dálce zaslechnu Huntera, jak mě volá. Neváhám a běžím za ním. Snažím se ho najít co nejdřív. Nakonec na něj narazím.
Tváří se viděšeně. Uši má sklopené a oči vykulené. Zrychleně dýchá.

,,Co se stalo?" zeptám se okamžitě.

,,Vlk... nemoc... Zorua... Běž!" dostane ze sebe a rozběhne se pryč. Běžím za ním a snažím se to zpracovat. Nechápu, co mi tím chtěl říct, ale asi to nebude moc dobrý.

Doběhneme na místo, kde je půda rozrytá bojem. Mezi stromy zahlédnu černé tělo a mé srdce vynechalo úder. Zorua. Prosím, ať není mrtvá. Nehýbe se.

Zaslechnu Hunterovo kníknutí a bleskově se otočím. Hunter leží na zemi a nad ním se tyčí nějaký hnědý vlk. Je jasné, že má nemoc šílenství.

Hned se na něj vrhnu. Odhodím ho asi dva metry od nás. Jak jsem čekala, hned se postaví a zaútočí. Já se vyhnu jeho úderu tlapou a zakousnu se mu do přední nohy. Trhnu hlavou a slyším křupnutí. Tak, hned je slabší. Kulhavě ke mně přiskáče a ožene se zuby. Uskočím a packou ho švihnu přes čumák. Pak mu rychle dám ještě jednu ránu. On mě kousne za krk. Poté se rychle ožene a odhodí mě na pařez. Kulhavě ke mně běží, ale Hunter na něj skočí a kousne ho do zad. Já vstanu a jdu Hunterovi pomoct. Svalím vlka na zem. Válíme se v listí a přitom se fackujeme hlava nehlava. Občas se zalesknou zuby a někdo kníkne. Začínám být unavená. Přece nemůže být tak těžké zneškodnit jednoho vlka. Vlk zrovna odkopne Huntera někam mezi stromy.

Tak jo. Čas změnit plán. Vstanu a začnu utíkat směrem k malé rokly, kterou jsem viděla z té skály. Běží za mnou. Ta rokle je asi kilometr odtud. To zvládnu. Snad. Letmo se ohlédnu. Je hned za mnou. Vždyť má zlomenou nohu. Jak to, že je tak rychlý? To nemůže být pravda. Zrychlím, ale zas tak rychlá nejsem. Vyběhnu z lesa na takovou menší planinu. V zemi na ní zeje dost velká díra. Vlastně na až tak velká jako hluboká. Zkusím ji přeskočit, pak bych ho mohla snadno shodit dolů. Blížím se k díře každým krokem. Pak ale ve vysoké trávě zakopnu. Svalím se na tvrdou zem a tiše zakleju. Ještě, že to nikdo neviděl. To by byl trapas.

Připravuju se, že na mě každou chvílí vyskočí můj pronásledovatel, ale zjišťuju, že mě nemůže najít. Asi mám štěstí. Ještě víc se přikrčím a začnu se k němu plížit. Jsem skoro u něj, když v tom ho něco srazí dřív než já. Slyším boj a pak se dlouho nic nedělo. V tom tichu mi i údery mého srdce připadali hrozně hlasité. Co to bylo? Slyším blížící se šum. Skoro nedýchám. Zírám přímo do oranžových očí hnědého vlka. To znamená, že ta věc, co na něj zaútočila, je...

V tom se na mě vlk vrhne. Odvalím se od něj a rychle vstanu. Vlk vyskočí z trávy přímo na mě. Nestihnu včas uhnout a tak jen čekám na bolest, která se však neobjevila.

Zmateně se rozhlédnu. Na okraji díry stojí sněhově bílá vlčice a dívá se někam dolů. Pak svůj pohled upře na mě. Natočí hlavu na stranu a jde blíž ke mně. Necouvám. Nepřipadá mi děsivá. Vždyť to byla asi ona, kdo mě zachránil před tím vlkem. Je těsně přede mnou. Zírám do jejích světle šedých očí se skoro bílými zorničkami. Je slepá? To mi nesedí. Vždyť právě bojovala. Taky má řetízek. Podobný má Zorua. Zorua. Sakra. Musím vědět jak na tom je. Jestli není... mrtvá. Běžím zpátky po svých stopách. Vím, že ta vlčice běží za mnou. Myslím, že nebude nebezpečná. Doufám.

čau :) Tak zase další kapitola. Chtěla bych vědět, co na ten příběh říkáte. Každý komentář potěší. Jo, a tuhle kapitolu věnuji GabrielSellesty . Snad to stálo za to a...

Ahoj