Vyhnanci- Cesta osudu

18. Bez cíle

Zorua

Zemi vyhnanců jsme nechali za námi již před dvěma dny. Cesta je stále stejná, míle nám ubýhají po tlapkami jedna za druhou. Slunce nám krouží nad hlavou jako pozorný strážce a měsíc nás v noci utišuje svou klidnou září. Nevím, kam jdeme. Nemám žádný plán, veškerá inspirace ze mě opadla. Vím jen, že se musíme dostat daleko. Někam, kde nás Stínová smečka nenajde, už nikdy. Potřebujeme místo, kde budeme v bezpečí. Místo, kde se nebudeme muset pořád ohlížet, kde budeme moct klidně spát.

Zvolila jsem pro nás tu nejbezpečnější cestu, která mě napadla. Půjdeme podél hranic území smeček. Doufám, že tím budeme mít od otrokářů aspoň na nějakou dobu klid. Sice už se několikrát stalo, že přešli hranice, ale není to pro ně obvyklou záležitostí. Větší nebezpečí nám hrozí od samotných smeček. Některé by nemuseli být zrovna nadšené, že se potloukáme tak blízko jejich teritoria. Ale zatím jsme ani jednu hlídku nepotkali. Snad to tak i zůstane. Nejspíš bychom se jí ubránili, ale znepřátelili bychom si tak smečku a z toho už bychom se nedostali. Spoléhám tedy na to, že bychom se mohli rozumně domluvit. Možná.

Jdu vepředu naší skupiny tvořící řadu. Snažím se mít oči stále pozorné a uši ostražité. Kdyby se něco blížilo, mohla bych tak ostatní včas varovat. Vítr fouká k nám, takže máme výhodu. Oni nás neucítí, ale my je ano. Dávám pozor na sebemenší náznak nebezpečí, ale vše vypadá klidně.

Vždy když se někdo z nás opozdí, zpomalím tempo, abychom se příliš neodělovali. Byli bychom poté zranitelní.

Taris náš průvod uzavírá ze stejného důvodu. Věřím jejím vybroušeným instinktům víc, než mým. Je na tuto pozici nejvhodnější. Tuším totiž, že případný útok by přišel zezadu.

Každou chvíli postrkuje Silver vpřed, protože se stále zastavuje a ohlíží. Nevím proč. Kdyby se Nerin blížil, vycítila by to skrz zemi jako první. Možná jen váhá, jestli se nemá vrátit. Bílá vlčice se nakonec rozhodla jít s námi. Nejdřív hodně protestovala, ale potom svolila. Cítím, jak je nešťastná, vidím jí to na jejích slepých očích, které se zdají být prázdnější než obvykle. Často zakopává, jako by se ani nesnažila vycítit, co je před ní. Zajímá ji jen to, co nechala za sebou. Domov. Rodinu. Teď je jednou z nás. My všichni máme jen jeden druhého. O všechno ostatní jsme přišli.

Ohlédnu se, abych se ujistila, že všichni stíhají. Hunter má přimhouřené oči a pošvihává ocasem v zamyšlení. Už se znovu chová jako dřív. Neuvěřitelně mě to potěšilo. On je naším světlem ve tmě. Drží nás nad vodou. Kdyby to vzdal, vzdali bychom to všichni.

Znám ho tak dobře, že si dokážu živě představit, nad čím přemýšlí. Nejspíš se jeho myšlenky točí kolem faktu, že je sám mezi partou vlčic a neví, jestli se mu to líbí nebo ne. Nejspíš by si přál nějakého parťáka, s kterým by mohl probírat všechno to, co s námi ne.

Bohužel mu toto přání nemůžu splnit. Možná ještě někoho potkáme. Možná ne. Třeba v tomto složení zůstaneme už napořád. Asi by mi to nevadilo. Mám je všechny ráda, každému bych vložila do tlap vlastní život.

Nasaju do čenichu čerstvý večerní vzduch plný vůní květin a pylu. Tyto nádherné pachy brzy překryje smrad z tlejícího listí a vlhka. Nechce se mi tomu věřit, ale doba Bezlistí se blíží. A pak už to bude jen horší. Přijde Bílozem. Kořisti bude nedostatek a bude mrznout. Teprve tehdy začne pravý boj o život. Nevím, jak to zvládneme.

Otočím se a dám ocasem signál Hunterovi, aby šel ke mně. On okamžitě zareaguje. Zmateně se na mě podívá.

,,Nějaké nebezpečí? " zeptá se okamžitě a rozhlédne se.