Vyhnanci- Cesta osudu

3. Střet

Hunter

Se zavřenýma očima naslouchám šepotavím hlasům začínajícího dne. Silné první paprsky světla mě hřáli v tváři a osvětlovaly nastalou temnotu. Otevřu oči a projíždím pohledem krásné křišťálové jezero. Voda je nádherně průhledná a tak vidím stříbřité ryby jak plavají těsně pod hladinou. Je to úžasný pohled. Když se tak rozhlížím kolem sebe, uvědomuju si, že vyhnanství není až tak špatné, když jsem v něm s přáteli. Kdyby nás nevyhnali, nikdy bych tohle neviděl. Nesměl bych totiž opustit území naší smečky. Toto je ale jedno z nejhezčích míst, které jsem kdy viděl. Sice už ho nikdy neuvidím, ale i ten jediný pohled za to stojí. A nejspíš uvidím i další úžasné věci. Mám teď možnost vidět všechno. A to je ten nejhezčí dar, který mám. Je to prostě neuvěřitelné.

Přijde ke mně Taris a tiše mi řekne, že už by jsme měli jít. Nechce se mi. Nejradši bych tu strávil celý den, ale i ta nejkratší chvíle nás může stát hodně. Možná až moc. Přikývnu a jdu za ní. Na okraji lesa už netrpělivě stojí Zorua. Její modré oči se lesknou v ranním světle jako démanty a srst jí jemně povlává v nepatrném vánku. Když k ní dojdu, strčí do mě čumákem.

,,Ale notak, hlavu nahoru. K hranicím to není daleko," zasměje se.

,,Nejdřív ji dej nahoru ty," ušklíbnu se. Nevím proč, ale ona ji nikdy nenosí hrdě zdvyženou jako většina ostatních vlků. Má ji skloněnou do roviny s tělem. Jako by byla věčně poražená a už nikdy nechtěla vstát. Nemám jí to za zlé.

Po mém popíchnutí se ušklíbne a švihne mě ocasem.

,,Co je?" zasměju se. Ona se na mě jen usměje.

,,Tak jdeme hrdličky?" ukončí naše pošťuchování Taris.

,,Jistě vážená velitelko," zašklebím se na ni. Ona mě zpraží zlým pohledem a já vím co mám dělat.

Rozběhnu se pryč od ní. Ona mě ale pronásleduje a rychle se blíží. Já uhýbam stromům, keřům a kamenům. Ona dělá to samé. Je rychlá, ale já znám pár loveckých triků. Vyhlídnu si velký strom, naberu rychlost a vyběhnu asi dva metry po jeho kmeni. Překvapená Taris do stromu narazí a já dopadnu přímo za ní. Vítězně se zasměju.

,,Příště tě dostanu," zaupí Taris. Věřím jí. Je vážně rychlá, silná a chytrá. Myslím, že jí věčně utíkat nemůžu. Pomůžu jí vstát. Oklepe se a protáhne si záda.

Rozhlédnu se a snažím se zjistit, kde jsme. Právě se nacházíme v nějakém listnatém lese. Vedle nás se tyčí menší skála a v ní je jeskyně. Není moc velká, ale mohlo by se do ní vejít aspoň pět vlků. Působí trochu děsivě.

,,Vyšplhám nahoru a rozhlédnu se. Počkej tu," rozhodne Taris a začne skákat po kamenech nahoru. Já si sednu a začnu počítat minuty.

Netrvá to dlouho a slyším, že se vrací. Její tlapky šustí ve spadaném listí. Je ale zticha.

,,Slyším tě. Jestli mě chceš vyděsit, tak ti to nevyšlo," řeknu a otočím se. Zděšeně otevřu tlamu a sklopím uši.

Přede mnou stojí velký hnědý vlk. Je celý vyhublý, jizvy má všude a z jednoho ucha mu zůstaly jen cáry. Upírá na mě svůj žlutý pohled plný nenávisti a šílenství. Cítím jeho zatuchlý dech. Žluté zkažené zuby mu na některých místech chybí a z otevřené tlamy mu kapají sliny.

Z jeho hrdla se ozývá temné hluboké vrčení při kterém mi tuhne krev v žilách. O takových už jsem slyšel. Šílení vlci bez emocí pro které je jediným cílem zabít.

Stoupnu si a vrčení mu oplácím. Je větší. A asi bude i silnější. Proti němu nemám šanci. Přestanu vrčet a začnu utíkat. Dávám pozor, abych nezakopl. Nemůžu zakopnout. Vím, že běží za mnou. Slyším hlasité funění a sípání.

Zkusím na něj ten trik co na Taris. Vyběhnu po prvním velkém stromě, který uvidím. Vlk do něj narází a já dopadnu za něj. On ale hned vstane a zase na mě útočí. To si děláš srandu? Je jako nějaká příšera ze strašidelného příběhu. Jako by se mu nic nestalo.

Musím utéct. Nějak se mu schovat, nebo...  u nebeských vlků, já nevím. Jsem v pěkné kaši. Snažím se běžet co nejrychleji, ale on je stále za mnou. Pak ale přiběhne černá šmouha a vlka srazí k zemi.

Zorua

Po tom, co se Hunter a Taris rozhodli nechat mě tu, tak jdu v klidu směrem kudy utekli. Nemůžou být daleko.

Nejvíc mě štve, že tak zdržují. Čas běží a já nevím, co budeme dělat, když nedorazíme k hranicím před posledním západem slunce. Už nám zbývá jen jeden den.

Řídím se podle jejich pachové stopy. Nakonec dorazím k místu, kde je jejich pach opravdu výrazný. Museli se tu zdržet trochu dýl. Trochu mě ale znepokojuje něco jiného. Cítím cizího vlka. Panenky se mi stáhnou, když poznám ten nezaměnitelný pach. Nemoc nenávisti. Rychle běžím po stopách běžících vlků. Musím je dohnat.

Konečně je vidím. Zkusím jim nadběhnout. Když jsem dost blízko, v plné rychlosti na hnědého vlka skočím a své tesáky zabořím do jeho krku. Nátlak ho srazí k zemi a já dopadnu asi metr od něj. Rychle ale vstanu. Nahrbím se, ohrnu pysky a začnu vrčet. Tohle je má smečka- to jediné, co mi z ní zbylo. Oni jsou má rodina a budu je bránit za každou cenu.

Vidím, jak vstává a jak se ke mně s hlasitým vrčením blíží.

Bože... co to dělám?