Pouze Sen

Dva

,,Zpomal!" Zakřičela jsem na něj, protože čepel nože byla dál od mého krku. Zastavil, začal se smát a já začala litovat, že jsem nedržela jazyk za zuby.
,,Dej si ruce za můj krk." Přikázal a schoval nůž.

Dělej, máš šanci, uteč! Nedělej to, chytí tě, je ozdobený! Ne! Nemůžu utéct, zabil by Terku. Dala jsem mu třesoucí se ruce za krk a on si mě vzal do náručí a dál mě nesl k východu. Začala se mi dělat tma před očima ze ztráty krve, hned si toho všiml a začal na mne mluvit.

,,Jo, takže teď tě pustím a ty neuděláš žádnou pitomost, je to jasný?" Pouze jsem přikývla a čekala, že mě prostě pustí na zem. Ale on ne. Jemně mě postavil na nohy a opět mi dal nůž na krk. Zvláštním způsobem to vypadalo, že mu na mně záleží. ,,Jdeme." Zavelel. Před školou už stála policie, ani jsem si nevšimla kdy přijeli. Nikdo nevystřelil, viděli rukojmí a tak ho nechali jít.

A teď se od něho už nedostanu, jsem ztracená... napadalo mě. Přišli jsme k autu a nůž oddálil.

,,Co se mnou uděláš?"
,,Nevím a teď sedej!" Hodil mě na zadní sedadla, nasedl a zapnul dětskou pojistku.
,,Kam mě vezeš?" Usínala jsem ale ještě jsem chtěla vědět kde se probudím.
,,Když to tak moc chceš vědět, tak..." Neslyšela jsem ho. Omdlela jsem.

Probudila jsem se v měkké veliké posteli. Ležela jsem pouze ve spodním prádle. Noha mě děsivě bolela a byla obvázaná obvazem, nijak moc šetrné to nebylo, ale zastavilo to krvácení. Dveře se otevřely a v nich se objevil ten zrzek.

,,No konečně. Už jsem si myslel, že tě budu muset políbit. Co noha?"
Jen to ne! Radši spát do konce světa než se nechat políbit od někoho, kdo mě unesl!
Zrzek si sedl ke mně na postel, usmál se a podal mi tác s jídlem. ,,Vem si."
,,Co v tom je?"
,,Myslíš, že tě chci otrávit?"
,,Ne, to by jsi se neobtěžoval mě sem odvést."
,,Chytrá." Začal se smát a mrkl na mne.
,,Kdo jsi?"
,,Ano, jistě. Jerome Valeska jméno mé. Tebe sice znám ale jen pro upřesnění, jak se jmenuješ a kolik ti je?" Představil se a zase se rozchechtal.
,,Když to víš, není potřeba to říkat. Kolik je tobě?"
,,Nebuď drzá, příště ti to neprojde... Osmnáct. Jsem starší." Poškleboval se mi.
,,Na věku nezáleží!" Možná je starší, ale ten rozumnější jsem tu určitě já. To je mi jasné už nyní.
,,Najez se!"
,,Nemám hlad."
,,Něco jíst musíš!"
,,Nic nemusím!"
,,Nebudeš mě štvát a budeš poslouchat, nebo přijde trest!" Co?! To je to ještě nějaký úchyl?! Dostala jsem strach. Nevím co by mi udělal a tak jsem si radši vzala toust a ukousla si. Překvapivě byly moc dobré. ,,Vidím, že ti chutnají."
,,Jsou dobré. Nikdy jsem nejedla jídlo, které by dělal někdo jiný. To já doma dělám snídaně, obědy, svačiny a večeře."
,,No tak to je dobře, že jsem tě odvedl, nemyslíš?"
,,Myslíš?" Nechtěla jsem odpovídat. Bylo by špatné říct, že je mi tu lépe než doma?
,,Co ti doba dělali?" Ač jsem nechtěla odpovídat, byla jsem ráda, že přešel bez povšimnutí to, že jsem mu neodpověděla už před tím. Nechtěla jsem jsem pokoušet osud, ale však to dohromady tak hrozné nebylo. Lidé zažívají mnohem horší věci. Tak proč se v tom hrabat?
,,To je jedno. Proč by tě to mělo zajímat? Ani tě neznám, nic o tobě nevím. Čím se vlastně živíš?" Vychrlila jsem ze sebe a čekala co mi odpoví.
,,Jsem vrah, maniak a utekl jsem z Arkhamu." Co? On to vážně řekl jen tak, jakoby se nic nestalo?
,,Co? To jako vážně?"
,,Jo, proč bych lhal?"
,,Máš v plánu mě v budoucnu zabít?"
,,Já nevím. Ale co třeba zabít tu tvoji Terku?"