Pouze Sen

Jedna

Brzy ráno mi zazvonil mobil. Rychle jsem ho vypnula, abych nevzbudila rodiče a mou dokonalou sestřičku. Naše rodinné vztahy nikdy nebyly ideální. A jak jsem dříve doufala, že se to časem zlepší a my si k sobě najdeme cestu, tak jsem nyní už jen doufala, že to přežiju ve zdraví a hned po škole se postavím na vlastní nohy.
„Katrino, kolikrát ti mám říkat, že mě nemáš tím budíkem budit!" Zařvala na mně ospalá sestra z druhé strany pokoje a hodila po mně polštář, na kterém doteď ležela.
„Jdi někam, Pavlíno!" Oplatila jsem jí stejně vřelým tónem. Za což se na mně zamračila. Když jsem procházela kolem její postele, nastavila mi nohu, a já tak skončila na zemi s bolavými koleny a lokty, na které jsem spadla. Pavlína se uchechtla a zastrčila nohu zpět pod peřinu. Chvíli jsem počkala než jsem se zvedla ze země a šla se umýt a obléknout. Konečně jsem se mohla vydala do školy.

Seděla jsem ve škole, čmárala si do bloku svoje obrázky a občas se koukla na učitele, aby si myslel, že dávám pozor. Máme zeměpis, koho to zajímá? Mne tedy ne.
,,Dávej pozor, Kat a nekresli si. Pak nebudeš nic vědět a dostaneš zase za 5." Drkla do mne moje nejlepší kamarádka Tereza.
,,Co mně do zemáku? Já to nebudu potřebovat. Budu umělec." Snažila jsem se tvářit vážně, ale nakonec jsme se stejně obě začaly tiše smát.
Někdo vešel do třídy. Bez zaklepání a začal se rozhlížet. Byl to vysoký, mladý, štíhlý zrzek. Poměrně hezký, ale naháněl mi husí kůži. Zajímá mě co tady chce.
,,Co si přejete, pane?" Zeptal se učitel vyvedený z míry. Nestává se každý den, aby jen tak někdo vtrhl do výuky a neřekl, co chce. Prostě mlčel.
„Jen se porozhlédu." Usmál se na něj zrzek. Ten úsměv mě znervózněl. Bylo v něm něco zvláštního. Ale jemu ten husí kůži přivádějící úsměv slušel. Jako kdyby to bylo jediné, co ten zrzek zná.
„Pane, budete muset odejít. Tady se učí." Snažil se ho slušně vyprovodit učitel. Zrzek se jenom znovu usmál a šel mezi nás studenty. Každou brunetku si pečlivě a s úsměvem prohlédl a poté pokračoval k další. Zastavil se až u mě.  Naklonil se mi k uchu, načež mne zamrazilo.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ Neodpověděla jsem, a tak se zeptal znovu. Ale já zase neodpověděla.
„Takže ještě jednou.“ Povzdechl si a na to vytáhl k kalhot kapesní nůž, který mi přiložil ke krku. „Jak se jmenuješ?“
Nyní už nebyla příčinou mého mlčení hrdost, ale strach. Pouhý chabý strach mi uzavřel hrdlo a já nebyla ničeho schopná.
„Takže?“ Zeptal se znovu.
Snažila jsem se promluvit, ale má ústa se otevírala na prázdno, nevyšel z nich ani hlásek.
„Je to Katrin.“ Ozvalo se vedle nás. Zaražená Terka hleděla do lavice, ale byla schopna mluvit a zřejmě mi tak zachránila život. Nebo jsem si to alespoň myslela.
„Katrin.“ Zopakoval po ní. „Tak se zvedni, Katrin, a nedělej blbosti."
V mé hlavě nastal myšlenkový boj. Neměla jsem v plánu se zvedat, ale až moc jsem se bála toho, co by mohlo nastat, kdybych neposlechla. Zřejmě můj vnitřní boj trval až příliš dlouho, a tak opět promluvil.
,,No, jestli nechceš, nemusíš. Nezapomínej ale, že tu je i tvoje milá kamarádka." Nůž z mého krku odložil, ale neznamenalo to konec nebezpečí. Naopak. Přiložil nůž na krk Terce přičemž se vyděšeně zajíkla. On se jen usmál a pokračoval. ,,Máš deset sekund na to, aby si se zvedla a odešla se mnou. Nebo se tahle," ukázal na Terku, "odsud nedostane živá." Bože! Chvíli jsem si pohrávala s myšlenou zachránit sebe. Kdo by mi to mohl mít za zlé? Ale nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem svůj život vykoupit tím Terky. Navíc jsem nevěděla, co se mnou měl v plánu. Třba se ještě zvládnu zachránit. Ale pokud by Terku zabil, už by cesta zpět nebyla. Já se o sebe dokážu postarat. Budu muset. Hlavou se mi honily myšlenky. ,,5... 4... 3... 2, 1, 0" Vykřikl a já jsem se rychle postavila. Jako by se čas zpomalil. Jediné, co jsem v tu chvíli vnímala byl zvuk, jak židle, na které jsem ještě před chvílí seděla, dopadá na zem. ,,No vidíš, jak to jde. Šikovná holka." Začal se hlasitě smát a vedl mě ke dveřím. Ruku měl na mém břiše, druhou mi u krku držel nůž a nepřestával se usmívat.
,,Jsi psychopat!" Odvážila jsem se konečně promluvit, když za námi zaklaply dveře od třídy. To jsem ale dělat neměla, čepel nože se mi zaryla trochu do krku a já cítila, jak mi z rány vytéká krev.
,,Ale no tak, to se neříká. Není to moc zdvořilé. To tě doma neučili?" Pošeptal mi do ucha, zasmál se, nůž dal z mého krku a já si myslela, že mě pustí a řekne, že to byla jen blbá sranda a ať se vrátím do třídy. To jsem se ale spletla. Nožem mi silně zatlačil na stehno, já spadla k zemi a chytla se za ránu. On mě ale zase bez okolků zvedl a znovu dal nůž na můj krk. ,,Jdeme!" Psychopaticky se zasmál a vedl mě dál k východu ze školy. Co se to děje s mým životem?