Pouze Sen

Sedm

„Ne, nelžu." Stála jsem si za svým, ale to jsem neměla dělat. Jerome odešel. Ulevilo se mi.
Po chvilce se vrátil s nožem v ruce. Tak to jsem asi podělala. Teď umřu. Zabije mě! Prosím ne! Nechci ještě umřít! Na to jsem moc mladá! Prosím! Ještě není můj čas!… snad…
„Ruku!" Přikázal. Já jen zmateně zakroutila hlavou a schovala se pod peřinu. On ji ze mne stáhl, položil mě na záda a ruku mi držel dolů z postele.
„Jerome, prosím."
„Budeš mě poslouchat." Řízl mi do ruky a já sykla bolestí. Ještě párkrát mě řízl a pak přestal. „Jo, to by bylo." Prohlásil a odešel. On mě nezabil? Jen mě pořezal? Díky bohu! Teda… ano. Díky bohu. Žiju! Jen jsem tam ležela a nechávala krev volně stékat na zem. Začínala jsem být strašně unavená a po chvíli jsem asi usnula nebo spíš omdlela.
„Tak jo." Slyšela jsem jakoby z dálky. „Jak ti je? Ou, sakra." Přiběhl ke mně a snažil se mě probrat. Už jsem ho slyšela normálně, ale nemohla jsem otevřít oči. Po velké námaze se mi to, ale podařilo. „Kat. Promiň, promiň. Moc se ti omlouvám, přehnal jsem to."
„Nech mě být, Jerome."
„Promiň, to jsem nechtěl. Moc se ti omlouvám."
„Jerome. Proč to děláš?" Hrnuly se mi do očí slzy. Zatím co on mi obvazoval rány.
„Chci abys mě poslouchala. Pochop mě a promiň mi to. Prosím." Jen jsem přikývla a nechala slzám volný průběh. Políbil mě na čelo, lehl si ke mně do postele a vzal mě do ochranářského objetí. Taky jsem ho objala a zabořila mu hlavu do hrudi. Přimáčknul si mě k sobě ještě víc a hladil mě po vlasech. Proč nemůže být takový pořád? Milý, starostlivý.
V jeho náručí mi bylo tak krásně, cítila jsem, jak se z částí mého těla, kterých se dotýkal, rozlévalo teplo i do zbytku těla. Poprvé v životě jsem se cítila tak moc opatrovaná a v bezpečí. Ale co to vlastně dělám? Ublížil mi! Mohl mě zabít! Ale teď se o mě postaral. Kdyby byl takový starostlivý stále, nemohla bych si stěžovat, ale když mě jen tak kvůli menší neshodě je schopný pořezat?!

„Dobré ránko." Hladil mě po tváři Jerome.
„Dobrý." Zavřela jsem oči a snažila se ještě na chviličku usnout.
Jerome se ale asi rozhodl, že zavede den Naštvi Kat ani ne za minutu a stáhl ze mne peřinu. Nechápe, že chci spát?
„Ale no tak. Půjdeme se zabavit. Mám chuť vraždit... takže pokud nechceš, abych si ji vybil na tobě tak se jdi převléknout."
„Nikam nejdu." Vytrhla jsem mu peřinu a přehodila si ji přes hlavu a ještě do ní zamumlala tak, aby to slyšel „Jestli chceš vraždit, použij sebe, nebo se přidej k myslivcům a mě nech spát."
Jerome se upřímně zasmál, zase ze mne strhl peřinu a začal mě líbat. Rychle jsem ho od sebe odtrhla. Co to dělá? Proč? Překvapeně se na mne koukl. Ale usli jsme spolu v objetí, tak proč mě to tak vyděsilo?!
„Oblékni se a umyj." Řekl s psychopatyckým smíchem bez kouska citu nebo lidskosti.
Super, ale já vraždit nebudu. To radši střelím sebe, než někoho jiného. Teď nevím s kým je lepší bydlet, s mojí rodinou nebo s ním? Oni mě alespoň nebrali na podivné vražedné mise.

„Řekni barvu." Poručil mi Jerome, když jsme byli na náměstí.
„Hmm..." Zapřemýšlela jsem. „Řekni si ji sám." Odsekla jsem.
„Neštvi mě a říkej barvu."
„Tak fajn... tyrkysová?" Napadlo mě.
„Tak jo." Rozhlédl se. „Tahle vypadá dobře." Ukázal na postavu v tyrkysových šatech.
Postava se k nám blížila... Terka! Jerome k ní s úsměvem šel, ale já ho rychle chytla za ruku a snažila se ho stáhnout zpátky.
„Kazíš mi zábavu." Koukl na mne se zklamaným výrazem. Kdybych nevěděla o co jde, bylo by mi ho líto.
„To je Terka a ty jsi slíbil, že ji nezabiješ!"
„Ty jsi mi vážně věřila. Tak to promiň, ale já ti to řekl jen proto aby jsi se o nic nepokusila a nedělala mi problémy." Začal se potichu smát.
„Co? Prosím tě, Jerome, udělám cokoliv!"
„Ne. Smůla."
„Jerome, prosím. Cokoliv. Udělám, nebo ti dám cokoli jen budeš chtít, Jerome."
„Hodinky s vodotryskem, jednorožce a… poníka?"
„Zapřísahám tě, Jerome, myslím to vážně! Prosím! Cokoliv jiného, ale ji nech žít, Jerome. Prosím!"
„Ne!"
„Ty jsi hajzl!" Dala jsem mu pořádnou facku. Vážně porušil i ten jediný slib, který mi dal a střelil jediného člověka, kterého mám!
„To si vypiješ." Zakřičel a vystřelit směrem na Terku.
Lidi začali křičet a utíkat. Všude byl zmatek a strach byl z lidí téměř ždímatelný. Využila jsem zmatku a běžela za Terkou. Jerome ji střelil do břicha. Musím sehnat mobil. Napadlo mě a snažila jsem se odchytit někoho, aby mi půjčil mobil. Všichni, ale šíleli a naprosto na mne kašlali.
„Prosím! Má tu někdo telefon?" snažila jsem se, aby si mě někdo všiml.