Pouze Sen

Čtyři

„Policie, Jerome Valesko! Stůjte, kde je Katrin Erstová?" Vykoukla jsem z okna a naskytl se mi pohled na policii, která se kryla za auta a střílela na prchajícího zrzka. Jeden policista vystřelil a trefil se Jeromovi do ramene. Rychle jsem se skrčila, abych nebyla vidět z okna a případně mě omylem policie nezastřelila. No, minimálně by to byl dobrý paradox.
„Otevři!" Zaťukal Jerome na okno v druhé části kuchyně. Jak se tam tam rychle dostal?!
Proč? Proč ho tam nenechat ať ho policie chytí? Už by nemohl ani na mne ani na Terku.
Stála jsem před oknem a sledovala zrzka jak tluče pěstmi do okna.
„Neblbni a otevři! Katrin!" Zařval naštvaně, ale já ho pouze sledovala.

"Valesko, nemáte kam utéct! Střežíme všechny cesty! Jste v pasti! Odhoďte zbraň a vyjděte s rukama nad hlavou!" Křičeli z hlavní ulice policisté.

Nemá kam utéct. Chytí ho. Málem jsem už začala oslavovat, ale pak jsem se podívala na toho zoufalého zrzka. Stál u okna, krvácel a trochu zoufale a zklamaně mě sledoval. Vážně si můžu vzít na svědomí, že ho zavřou do blázince? Zasloužil by si to, to asi ano, ale přeci jen.

Jerome rezignovaně položil pistoli na zem, ještě se na mě ohlédl a poté se vydal, s rukama nad hlavou k hlavní ulici. A mě ho bylo líto. Tak strašně moc.

Rychle jsem otevřela okno. Neslyšel to. Popadla jsem z kuchyňské linky hadr na nádobí a hodila ho po něm.

Přesný zásah do hlavy. Náhoda.

Jerome se za mnou ohlédl, načež se nadšeně ušklíbl a vlezl oknem do kuchyně. Ještě před tím si ale vzal ze země svou zbraň.
"To ti to trvalo." Zavrčel naštvaně, když jsem zavřela okno.
Trochu vděčnosti by ti neuškodilo. Také jsem nemusela vůbec otevírat. Chtěla jsem ho okřiknout, ale ryhle jsem si to rozmyslela. „Vždycky lezeš dovnitř oknem?" Uchechtla jsem se.
„Hahaha." Zasmál se sarkasticky.
„Nech toho, byl to jen vtip."
„Jo? A to s tím oknem taky? Mohli mě v klidu zastřelit a tobě by to bylo jedno!"
Ano, samozřejmě, že by mi to bylo jedno. Aspoň bych od tebe měla pokoj. Ale opět jsem mlčela. Nechci ho naštvat.
„Tady máš ty věci."
„Díky. Co rameno?" Zeptala jsem se, když jsem si od něj vzala plný batoh. Proč mě to vlastně zajímá? Má mi to být jedno!
„To nic. Není to poprvé."
„Kde máš lékárničku?"
„Tady ve skříňce." Ukázal na ni rukou a sykl bolestí.
„Sundej si triko."
„Proč?" Zeptal se šibalsky. Prase.
„Nech toho, ošetřím ti to." Jerome si s úsměvem svlékl triko a dal si dobrý pozor, aby se u toho nakrucoval, jako manekýna. Mně se naskytl pohled na jeho hruď, na které se mu začínaly rýsovat svaly. Byl tak hezký. Jen kdyby to nebyl psychopat...tak by si mě ani nevšiml, no. Tak jo, dýchej.
„Co na mne tak koukáš?" Ušklíbl se samolibě. Sakra.
„Co? Nekoukám." Zapřela jsem skutečnost a doufala, že to nechá být.
„No... jak myslíš." Umyla jsem mu krev z ramene, ošetřila ránu, vzala zakrvácené tričko a odnesla ho do koupelny, kterou se mi záhadně podařilo nají docela rychle. Triko jsem v umyvadle vyprala a dala ho na radiátor. Nemohu uvěřit, že žije bez pračky. Pak jsem se vrátila do kuchyně, vzala si batoh a chtěla odběhnout do pokoje. Jerome mě ale zastavil.
„Kde mám triko?"
„V koupelně, ale neber si ho. Je mokrý a ještě, tomu asi nebudeš věřit, je prostřelený. Nevíš jak se to náhodou stalo?"
„No jasně." Odešel do koupelny a já do pokoje.
Otevřela jsem batoh. Tři knihy, skicák, dvě tužky, tři gumy, modrý tílko do půlky břicha, riflový kraťasy jen na zadek, to nevychytal, nechci vypadat jako prostitutka. Spodní prádlo, boty na dost vysokém podpatku, já se na tom zabiju. Hřeben a hygienické potřeby. Vše jsem si zkusila a sedlo mi to. Vyšla jsem do obýváku, Jerome zase ležel na gauči, měl na sobě to mokré tričko, přes které bylo vidět na jeho dokonalou hruď a sledoval televizi. Proč on mě jednou neposlechne? No ale tak co. Až nastydne, čaj mu nosit nebudu.