Pouze Sen

Tři

„Prosím, nech Terku žít. Prosím, Terku nech žít. Nic jiného nechci. Jen tohle." Ona je to jediné, co v životě mám.
„No, to nevím. Podle toho jak budeš hodná."
„Prosím." Nevím co mě to napadlo, ale i přes neuvěřitelnou bolest nohy a i když jsem byla jen ve spodním prádle jsem si mu klekla k nohám. „Prosím, Jerome, Terku ne. Prosím ne, ne, nezabíjej Terku."
„Beru na vědomí, ale pokud se pokusíš o útěk tak Terka zemře."
„Ano, nepokusím se. Slibuji." Super, už nemám nejmenší šanci se ho zbavit. Budu se muset smířit s tímto životem v bytě zločince Jeroma Valesky, psychopata, maniaka a vraha, který mě stejně nejspíš v blízkém budoucnu zabije. Ale na druhou stranu. Komu bych tu chyběla?
Jerome odešel a nechal mě tam samotnou. Nedá se říct, že bych se v jeho přítomnosti cítila nějak dobře, ale sama ve velkém neznámém pokoji je ještě horší než s vrahem ve stejné místnosti. Noha mě už tolik nebolela a tak jsem se šla porozhlédnout po pokoji. Prázdné skříně až na jednu. V té byly jedny letní šaty, oblékla jsem si je a kupodivu mi sedly. Otevřela jsem dveře, ze kterých přišel Jerome. Za dveřmi byl nádherný přepychový obývák. Na sedačce se rozvaloval Jerome a koukal na televizi.
„Dnes odpoledne kolem jedenácté hodiny byla unesena Katrin Erst. 15 ti letá studentka střední školy v Gothamu. Unesl ji vrah, který utekl z Arkhamské psychiatrické léčebny, Jerome Valeska. Prosíme všechny, kteří mají jakékoliv informace o pohřešované Katrin, aby zavolali policii." Mluvil moderátor v televizi.
„Už mě hledají." Promluvila jsem a šla k Jeromovi.
„Neměla jsi vstávat, zbytečně tu nohu namáháš."
„Mám svoji hlavu." Pokrčila jsem rameny. Jerome se naklonil k mému uchu a já cítila jeho horký dech, ze kterého mi ihned naskočila husí kůže.
„Ty šaty ti moc sluší." Odtáhl se a "omylem" se mi přitom otřel o tvář. Usmál se na mne, ale tentokrát normálně.
„Děkuji, máš dobrý vkus, jsou moc hezké. Chtěla jsem se tě zeptat. Máš tu nějaké knihy?"
„Ne, nemám. Možná nějaké časopisy." Co? On nemá knihy? Co je to za člověka?! „Napiš si seznam. Zajdu do města."
„Díky, kde máš papír a tužku?"
„Máš je ve stole." Super! Napíšu si něco a on mi to koupí! Super! Čekala jsem spíš, že mě přiváže a zabije, ale tohle je super věznění. Můžu si v klidu chodit po domě a nikdo mě nebije a nekřičí na mě. Nebo aspoň zatím. Zavřela jsem se v pokoji, vyndala ze stolu papír a propisku a napsala mu seznam. Samozřejmě tam nemohl chybět skicák, tužka a guma. Bez toho bych nevydržela, stejně jako bez knížek.
Jerome si seznam přečetl a nepřestal se smát. Proč se pořád směje?
„Vezmeš mě s sebou?"
„Prosím tě." Rozřechtal se. „Co si myslíš? Utekla bys při první příležitosti a kdyby ne, tak by tě někdo poznal."
„Ne, neutekla, nemůžu utéct. Zabil by jsi Terku. Nenechám ji kvůli mně zemřít."
„Ne, nevezmu. Víc o tom nechci slyšet. Možná někdy jindy, až se to uklidní, ale teď ne. Smiř se s tím."
„Jistě." Naštvala jsem se a práskla dveřmi od pokoje a padla do postele. Co jiného jsem od něj taky mohla čekat. To nezůstalo bez odezvy, do pokoje přišel Jerome s nožem v ruce.
A je po tobě! Křičel na mne můj vnitřní hlas. Jerome ke mně přišel, rukama jsem si kryla hlavu, ale on měl moc velkou sílu a přitiskl mi je k tělu.
„Jerome."
„Copak, děje se něco? Máš strach? " Naklonil hlavu na stranu a začal se smát. „Říkal jsem ti, když mě budeš štvát, přijde trest."
„Co mi uděláš?"
„Teď nic, promíjím ti to." Díky Bohu, teď jsem měla štěstí. „Ale příště." Zvedl mi ruku a přejel po ní tupou stranou nože. Takže až ho naštvou, tak mě podřeže. Takže až ho příště naštvu, tak umřu. Přikývla jsem a on mě pustil.

Jerome odešel a nechal mě tu samotnou. Co tu jako mám dělat? Nějak se mi podařilo najít kuchyň. Je vidět, že tu bydlí sám. Napadlo mě, hned co jsem se koukla na dřez plný špinavého nádobí.
„No stejně nemám co dělat." Poznamenala jsem a pustila se do mytí nádobí.