Pouze Sen

Deset

Vrátila jsem se do normálního života. Jerome mi strašně moc chyběl, ale teď je někde, kdo ví kde. Vlastně nevím, zda se k němu chci vrátit, jen mi strašně chybí. Je bez něj nuda a až moc velký klid.
Poslouchala jsem písničky od mého oblíbenýcho zpěváka. Jedna písnička skončila a objevila se reklama.
Seděla jsem u mobilu s otevřenou pusou a nemohla tomu uvěřit. Bude tady mít koncert! Je to za týden, ale určitě ještě lístky budou. Zas tak slavný není. Kouknu na internet a najdu si to.
„Jo!" Zakřičela jsem a chytla se za pusu. Pár posledních lístků tady ještě je.
V tajné přihrádce mezi knížkami jsem vyhrabala své ušetřené peníze a běžela ven do města, koupit si ty lístky.

V den koncertu:

„Jdu ven. Vrátím se až večer." Řekla jsem mámě, když jsem odcházela z domu na koncert. Protože vím, že by mě tam rodiče nepustili, tak jsem jim to neřekla. Pro mě by to byl, podle nich, určitě jen zbytečný komfort, který se pro Valeskovu děvku nehodí.
Na nádraží jsem nasedla do vlaku a jen čekala, kdy budeme na konečné.

Podala jsem sekuriťákovi lístek a on mě pustil dovnitř.
Zpěvák přišel na pódium a já z něho nemohla spustit oči, ve skutečnosti je o dost hezčí než ve videu. Začal si s námi povídat a poté až začal zpívat.
„Co je na něm lepšího? Já jsem o dost hezčí." Dal mi někdo ruku na rameno. Rychle jsem ji shodila a neřešila, kdo to je. „Hej. Přiznej si to. Že jsem ti chyběl, a že jsem hezčí. Nechápu co na něm vidíš." Promluvil uraženě.
„Je prostě skvělej." Rozplývala jsem se.
„A já ne!?" Až teď jsem si uvědomila, že ten hlas znám. Jerome!
Je to Jerome s kapucí na hlavě. Kde se tu vzal? Od čeho je tu ta ochranka?!
„Co. Tady. Děláš?!" Ptala jsem se ho co nejklidněji jsem dokázala. Má být v Arkhamu!
„Jdu si pro tebe." Nahodil ten svůj psycho úsměv.
„A co, když ti řeknu, že s tebou nikam nejdu, a že s tebou nechci mít už nikdy nic společného?"
„Řeknu, že lžeš. Nikdy jsi neuměla lhát." Začal se ke mně nebezpečně přibližovat.
„Nelžu. A teď jdi a nech mě si užít koncert."
„Pojď ven, tady se nedá bavit."
„Ne! Teď zpívá mojí oblíbenou a navíc, nešla jsem se kouknout na tebe, ale na něj. A stálo mě to peníze, které je trochu těžké sehnat, jestli to nevíš."
„Fajn, fajn. Až dohraje tuhle... aaa konečně už dohrála, tak pojď."
„Nikam s tebou nejdu!"
„Jestli teď okamžitě nepůjdeš, slibuju, že to někdo nepřežije." Řekl úplně v klidu.
Šel z něj docela strach, ale nedám to najevo. Není ozbrojený... teda asi. Asi určitě. Neprošel by přes kontrolu.
„Dobře. Tak pojď." Souhlasila jsem, protože jsem si nebyla úplně jistá, čeho všeho je schopný.
Vyšli jsme ven na chodbu, kde nikdo nebyl. Ani ochranka! Najednou se mé myšlenky z minulých dní, o tom, že u Jeroma mi bylo dobře, nezdály jako nejreálnější věc na světě.
„Tak a teď pojď domů."
„Ne, díky. Ještě se mi nechce a i kdyby chtělo, radši půjdu na vlak a ten teď nejede."
„Ale ty nevíš, kde bydlím." Pošeptal mi do ucha.
„Řekl jsi domů a já nebydlím s tebou."
„Budeš. To se neboj." Sáhl tam kde měl vždy pistoli.
„Hmmm, smůla, Jeromku, ale tvoje pistolka musela zůstat doma, tak se za ní vrať a já se zase vrátím na koncert. Ano?" Řekla jsem tónem, kterým se mluví na mimina a odešla. Tohle mi jen tak nevyjde. Probíhalo mi hlavou. A taky, že ne.
„Já se vrátím, ale ty taky." Vzal si mě na rameno a nesl k východu. Proč tu není žádná stráž? Bušila jsem mu do zad.
„Pusť mě, Jerome!" Křičela jsem na něj a bouchala ho pěstmi do zad.
„K ničemu ti to není." Smál se mé beznadějnosti.
Vynesl mě ven, hodil na zadní sedačky auta a zapl dětskou pojistku.