Pouze Sen

Pět

„Co dávají tak zajímavého?" Úplně nadskočil jak se mě lekl.
„Tohle už mi nikdy nedělej! Páni... sluší ti to. Wow."
„Díky." Odmítala jsem se s ním hádat o něčem, jako je komfortní oblečení, kterému se říká mikina a tepláky. „Říkala jsem ti, že si to triko nemáš brát."
„A to proč?"
„Je mokrý, budeš nemocný." A sakra, to jsi říkat neměla! Zakřičelo na mne moje podvědomí.
„Vadí ti to?"
„Ne. Ale počítej s tím, že já nebudu ten, kdo ti bude vařit čajíček a měnit ti obklady."
„Ani to bys pro mě neudělala?" Tak jo, končím s touhle debatou. Odmítám se bavit o tom, jestli bych svému únosci měla vařit čaje.
„Proč tě hledali, koho jsi zabil?" Zeptala jsem se, když jsem se nanovo smířila s realitou únosu.
„Nikoho." Odpověděl mi na oko dotčeně.
„Vážně si myslíš, že ti to budu věřit?"
„No nemusíš, ale ber na vědomí, že jsem hledaný za vraždy a únos jedné drzé malé holky!"
„No právě, Jerome. A neměl jsi mě unášet. Mohl ses tam vyhnout mým otázkám." A stejně ti nevěřím. Odešla jsem do pokoje.
„Jeden únos na tom nic nezmění." Zakřičel za mnou.

„Pojď se najíst." Přišel za mnou Jerome a vyrušil mě z lítání v oblacích a kreslení.
„Nemám hlad, nepřijdu."
„Budeš o hladu?"
„Říkala jsem, že nemám hlad."
„Tak alespoň jdi do kuchyně. Nemůžeš tu být pořád zavřená."
„Moje řeč, tak mě nech jít!"
„Nekecej a běž!" Docházela mu trpělivost. Vytrhla jsem tedy papír s postavou Terky a uklidila ho do šuplíku. Vzala jsem si skicák, tužku a gumu a šla do kuchyně.
Seděli jsme u stolu. On se ládoval a já kreslila.
„Ukaž." hlavou naznačil ke skicáku.
„Ne." Tohle vidět nesmí. Jeho.
„Okamžitě!" zařval až jsem nadskočila a při stínování mi ujela ruka.
Naštvaně jsem se na něj podívala a začala gumovat to, co pokazil. Když jsem gumu odložila, pokračoval v řevu, abych mu to ukázala. Vzdala jsem to a papír ze skicáku vytrha a ukázala mu ho.
Začal se smát a radovat, že je tam on.
„Jo. Dobrý a teď mi to vrať." Chtěla jsem mu to vytrhnout z ruky, ale on vždy uhnul.
„Ani náhodou." Řekl dotčeně a i s papírem s jeho podobiznou utekl do svého pokoje. Chtěla jsem tam běžet za ním, ale jakmile jsem vzala za kliku, chytl ji a zakřičel, že do jeho pokoje nesmím. Skvěle. Tak si tam vyvěsí na zeď sebe. Trochu egoistické.
Vzdala jsem to a odešla k sobě do pokoje.

Jerome zase někam odešel a já jsem sama. Dvě knížky přečtený a u třetí mi zbývají dvě stránky. Zítra mám narozeniny, vážně si nedovedu představit lepší oslavu než zavřená v jednom domě s hledaným zločince. Už si na něj sice začínám zvykat a tolik mi nevadí, ale i tak bych radši oslavu kde bude Terka. Ne, co si to nalhávám, ne jenom, že nebude Terka. Nebude totiž ani ta oslava.
Ozvala se příšerná rána z chodby a výstřel. Vyběhla jsem ven z pokoje, abych se koukla co se děje. Dveře byly vylomený a v nich stál policista, ale naštěstí si mě nevšiml. Bezva, co ted'?
„Jerome Valesko, dům je obklíčený. Vzdejte se!" Jerome má pravdu, jsou to tupci. Oni si sem prostě jen tak nakráčí a myslí si, že Jeroma dostanou na zlatém podnose?

Vrátila jsem se do pokoje a doufala, že odejdou. To se ale nestalo, začali prohledávat byt. Zamkla jsem se, klíč dala ke kytce do hlíny a doufala, že se Jerome nevrátí. Tentokrát bych ho sotva zachránila. Policie začala bušit na dveře, nahrála jsem pláč, zalezla do rohu místnosti a schoulela se do klubíčka, pak dveře povolily.
„Slečno Erstová." Přiběhl ke mně jeden z nich. „Jste v pořádku?" Jen jsem přikývla a snažila se vypadat hodně vystrašeně a zbídačeně.

Odvezli mě na stanici, chtějí ze mne dostat nějaké informace. Vím, že bych měla něco říct, ale něco mi bránilo. Nebyla jsem toho schopná. Možná jsem doufala, že tam zůstanu na policejní stanici dýl, a nebudu tak muset hned domů, a možná jsem nebyla schopná říct něco špatného na Jeroma, který byl kdesi schovaný.
„Katrin, víš kde se schovává?" Vyslýchal mě Jim Gordon. Zavrtěla jsem hlavou. Jak bych to asi mohla vědět. Vím jen, že mě nechal samotnou na mé narozeniny. „Katrin, něco přeci musíš vědět. Pokud se ho bojíš, tak nemáš proč. Jsi pod naší ochranou. Nic se ti nestane." Jako vážně? Kdyby Jerome chtěl tak mě zabije tady na stanici, přímo před jejich očima a nebude s tím mít žádný problém.
„Já vážně nic nevím."
„Dobře. Odved'te ji za komisařem Essenovou."

Sedím u Essenové a ta se ze mě snaží něco dostat. Používala na mě jakési psychologické metody, které by mě měly uklidnit, dát mi pocit bezpečí a dovol mi tak mluvit. Ale možná jsem došla k názoru, že v bezpečí jsem s Jeromem. A nebo se pouze bojím mluvit. Netuším co se děje v mé hlavě. Jerome mě unesl, měla bych říct vše, jen aby ho zatkli, ale já nemohla. Něco, cosi v mé hlavě, mě nutilo sympatizovat s Jeromem a mlčet. I když jsem věděla, že je to špatné, nešlo to prolomit.
„Šéfová." Přišel do místnosti policajt s čepicí naraženou tak, že mu nebylo vidět do obličeje.