Pouze Sen

Třináct

Otevřela jsem dveře koupelny a rychle uskočila, když jsem viděla to, co se nacházelo uvnitř. U dveří stál Jerome s mokrými vlasy a omotávající se ručníkem. To jeho tělo, svaly! Je tak nádherný. Když mě sponzoroval, zasmál se.
"Bože, já… já… pro… promiň… já… nevě…" Koktala jsem, dokud mě Jerome nepřerušil. Byla jsem vážně hodně roztěkaná a zaskočená.
"Neomlouvej se, Kat. A díky, vím, že jsem bůh." Zasmál se.
"Co?" Nechápala jsem.
"Řekla jsi: Bože, já..." To jako vážně? Je jako malý dítě. O já zapoměla, on má opožděný vývoj.
"Aha, už chápu. Musím si dávat víc pozor na jazyk." Co jsem to proboha zase řekla. Myslí se chytnout vážně všeho, co mi vypadne z pusy?
"Jo, to by jsi měla." Zasmál se. „Strašně ti to sluší." Ušklíbl se a odešel.
Zalezla jsem si do koupelny, svázala si vlasy gumičkou a vešla do sprchy.
Bylo tak uvolňující nechat na sebe dopadat vlažné kapky vody. Pouze těžko jsem se však zbavovala myšlenky na Jeroma v ručníku.
Vysprchovala jsem se, oblékla a běžela do svého pokoje. Zachumlala jsem se do postele a snažila se usnout.

Probudila jsem se a do nosu mě uhodil hrozný zápach, jako kdyby se něco pálilo. Hodila jsem přes sebe svetřík a běžela na místo, odkud ten smrad vycházel.
"Co tu vyvádíš!?" Vykřikla jsem, když jsem otevřela dvěře oné místnosti. Kuchyně. Kouř, že nebylo vidět na krok a hrozný smrad. "Otevřít okno tě jako nenapadlo?" Řekla jsem otevírajíc nejbližší okno.
"Ne." Vykašlal Jerome.

"Jdi ven, poklidím to tady." Vyhnala jsem kašlajícího Jeroma, otevřela všechna okna a sundala pánvičku s něčím černým ze sporáku. To tě ani nenapadne to sundat ze sporáku! Křičela jsem v duchu.
Uklidila jsem v kuchyni, připravila novou snídani a uvařila si nějaký čaj, který jsem tam našla. Divím se, že to tu nelehlo popelem, když tu byl sám. Je vážně mizerný kuchař.
"Zrzku, snídaně!" Zakřičela jsem na něj a nandala mu na talíř míchaná vajíčka.
J

erome usedl ke stolu a pustil se do jídla. Já tam jen seděla a upíjela svůj čaj. Nebyl zas tak dobrý, ale ani až tak nechutný.
"Ty nejíš?" Ptal se Jerome.
"Nemám hlad." Odvětila jsem.
"Řekl jsem, nasnídej se!" Zakřičel z ničeho nic. Strašně moc jsem se lekla a polila se horkým čajem. Bože, tak moc to pálilo! Zaryla jsem nehty do dlaně a víc nenechávala znát, že mě to pálí.
"Jerome, nemáš mi co rozkazovat." Co nejklidněji jsem odpověděla. Jeroma to zřejmě moc nenadchlo, vystřelil ze židle, naložil obrovskou porci na talíř a popadl do ruky nůž. Talíř položil na stůl a surově mě chytl za ruku.
„Jez!"
„Ne. Nemám hlad." Sklonila jsem hlavu k obrovské porci jídla.
„Tak naposledy. Jez." Vyhrnul mi rukáv a řízl mě. Bolelo to, z očí mi začali téct slzy, nepokoušela jsem se je zadržet. Připustila jsem si, že nemá cenu mu odporovat, že jsem jeho a nikdy se to nezmění. Nemám naději mu utéct. To, ale neznamená, že to nezkusím.
„Jez."
„Nechci, Jerome."
„Tak ještě jednou." Znovu mě řízl, tentokrát hlouběji. „Jez." Neochotně jsem vzala do druhé ruky lžíci a vzala si první sousto.
„Stačí?" Tak moc jsem doufala, že přikývne, ale ne.
„Ne."
„Vážně už nemůžu, Jerome."
„Jez." Zopakoval a opět mě řízl do ruky. Už jsem ani nebrečela. Zvykla jsem si. Po chvíli jsem se odhodlala a začala pomalu jíst.
"Výborně. Od stolu se nehneš, dokud to nesníš." Řekl, nůž hodil na stůl a odešel. Zaslechla jsem motor auta. Jerome odjel! Snídani jsem hodila do koše, snězeno, a běžela do pokoje.
Oblékla jsem se, do vaku si hodila nejdůležitější věci a vyskočila z okna.