Pouze Sen

Jedenáct

"Tak fajn. Zase jsi vyhrál."
"Jo. Všiml jsem si. 3:0 pro mne." Začal se smát.
Tentokrát musím utéct, prostě musím. Terku už zabil, takže mě u něj nic nedrží.
"Kam jedeme?"
"Uvidíš. Bude se ti tam hodně líbit. Je tam velká knihovna."
"Hmmm." Jasně. Tím mě neudobříš, Jerome.
Vždyť já mám mobil. Stačí ho dostat z baráku a pak zavolat policii. Musím si zkontrolovat, že ho vážně mám. Vždy ho nosím ve stejně kapse jako balíček kapesníků, takže nebude těžké zamaskovat proč si znenadání hledám něco v kapse. Rozepla jsem zip a chtěla nahmatat mobil.
"Hledáš tohle?" Vytáhl z kapsy MŮJ mobil.
"Ten je můj!" Řekla jsem a chtěla mu ho sebrat. Jerome rychle zastavil a vytáhl mě z auta. To není dobrý. "Co chceš dělat?" Ptala jsem se vystrašeně.
On jen ukázal můj mobil. "Tvůj mobil." Řekl, položil ho na silnici a sykl bolestí. Zřejmě jsem mu svým kopání způsobila pár modřín. "Moje auto." Ukázal a nasedl.
Uteč! Volal na mne můj vnitřní hlas. Jo je to blbost, neumím běhat, ale za pokus nic nedám. Vždyť jsme jen v nějakém temném lese a je odhadem tak půl dvanácté, takže tma jak v pytli. Jasně, on má auto, ale tím se nedostane mezi stromy.
Jerome nastartoval motor a já se rozeběhla do lesa. Vím, není to zrovna nejchytřejší cesta, ale není čas na složité myšlení. Prostě běžím!
"Kat, ne! Tam ne!" Křičel na mne Jerome. Ale já chtěla být pouze co nejdál od něj.

JEROME:

Povedlo se mi jí vzít mobil, když jsem ji nesl. Já vím, jsem jednička. Teď jí ho prostě přejedu a ona si nebudete mít jak zavolat o pomoc. Tentokrát tak blbej nebudu. Nenechám ji utéct. Už ji neztratím. Budeme navždy spolu.
"Kat, ne! Tam ne!" Zakřičel jsem na ni, když se rozběhla do lesa. Chce utéct, to by ale ještě musela běžet na správnou stranu! Husa jedna.
Asi mě slyšela a přidala. To snad nemyslí vážně, kde ji mám jako v noci hledat? Je tu tma a není vidět na dva metry! Kdyby aspoň běžela na správnou stranu! No jo, to je celá Kat. Když chce pomoct, jen to zhorší. No nic, musím ji najít. Ještě k tomu mě párkrát dost silně kopla a děsně to bolí! Myslím, že jí mám rád.

Kat:

Už běžím dost dlouho. Všude samý stromy. Nic jinýho. Ale nesmím to vzdát.
"Kat! Stůj!" Slyšela jsem za sebou Jeroma. Zněl, že mu běh nedělá problém, ale mně ano!
Fajn, už nemůžu. Schovám se za strom a snad mě nenajde. Jo, je to dost průhledný, ale mé tělo prostě není schopné předčít Valesku. Uslyší můj zrychlený dech, ale já už vážně nemůžu.
Někdo mi zasadil ránu do hlavy a já spadlo do něčí náruče.

Probrala jsem se ve sklepě. To se mi nelíbí. To není dobrý. Nikde nic nebylo, jen zdi, dveře, stop a podlaha. Je to tu strašidelné.

Po nějaké chvíli jsem slyšela odemykání dveří.
"Jerome?" Chtěla jsem ho, nevím proč, obejmout, ale pak jsem poznala, že to Jerome není. Začala jsem couvat, dokud jsem nenarazila na zeď. Malý, upocený a tlustý chlap. To je teda kombinace. A také zřejmě můj konec.
"Špatně." Zasmál se. Jo, fajn. Chtěl napodobit, Jeroma, ale fakt to spolu mělo společný jen to, že ty zvuky byly psycho.
"Co chceš?" Štěkla jsem po něm.
"Zavolej mu!" Hodil po mně telefon.
"Komu?" Dělala jsem ze sebe blbou.
"Jeromovi."
"Proč?"
"Chci ho zabít." 'Zasmál' se.
"Ne!" Hodila jsem mu mobil zpátky. On mi ho zase podal a řekl ať zavolám. "Ne! Neudělám to! Nenechám kvůli sobě Jeroma zabít."
"Hmmm, jak chceš." Vytáhl z kalhot nůž. Jak frajerský.
"Hmmm, na pistoli nemáš prachy?" Zeptala jsem se ho posměšně, ale ihned jsem toho začala litovat. Co se to se mnou děje?!
"To si vypiješ." Zařval, sundal mi triko a udělal mi přes břicho nožem velkou hlubokou čáru. Začala jsem křičet a pomalu mi začínaly téct slzy.