Pouze Sen

Devět

Rodiče i se sestrou se vrátili až někdy ráno.

„Katrino! Okamžitě dolů, promluvíme si!" Křičela na mne máma.
„Ano." Řekla jsem, když jsem seběhla do kuchyně.
„Co máš společnýho s pokusem o útěk Jeroma Valesky?" Vyjel po mně táta.
„Nic." Odpověděla jsem po pravdě. Za to jsem dostala od táty facku.
„Pravdu!"
„To je pravda!" Zakřičela jsem.
„To si vypiješ. Takhle s námi jednat nebudeš!" Vyjekla mamka a dala mi větší facku než táta.
Najednou jsem začala přemýšlet u koho se mám lépe. Doma, nebo u Jeroma? No, u Jeroma je míň fyzickýho násilí, ale u rodičů se nemusím bát, že mě zabijou jen co jim něco řeknu.

„Ukliď to tu!" Zakřičela ještě Petra a hodila na zem sklenici, ve které byla kofola. Co to má zase být? Kde je v tom logika?!

Nic jsem nedělala. Jen jsem tam stála a vzpomínala jak jsem se měla u Jeroma dobře.

„Kat, něco jsem ti přinesl." Zavolal na mne Jerome a podal mi balíček.

Poděkovala jsem a rozbalila ho.
„Jerome, děkuji." Políbíla jsem ho na tvář.

„Líbí se ti?"
„Jo." Zajásali jsem. „Zapneš mi ho, prosím?" Jerome mi zapl náhrdelník s K a já ho objala. Jerome mi oplatil objetí, hladil mě po zádech a šeptal mi do ucha, jak nikdy nikomu nedovolí aby mi ublížil. Takhle by jsme tam stáli bůh ví jak dlouho, ale vyrušil nás zvonek.
„Kdo to sem zas leze!?" Zlobil se Jerome a šel otevřít.
„Ahoj, Greenwoode. Co ty tady? Pojď dál."
„Ahoj, Jerome. Taky tě rád vidím."

Jerome přišel do kuchyně s nějakým chlapem, s tím Greenwoodem nebo jak, že se to jmenuje.

Greenwood na mne pořád tak divně koukal... jako na jídlo. Je tak odporný!
„Kat to je Greenwood. Greenwoode to je Kat." Představil nás Jerome.

„Ty tu máš svačinku?" Zeptal se úchylně Greenwood a já se zděsila. Schovala jsem se za Jeroma a čekala co udělá.
„Ani se jí nedotkneš!" Vyjel na Greenwooda Jerome, schoval si mě ještě víc za sebe a z kalhot vytáhl zbraň, kterou na něj namířil...

Jo, zlatý časy. Když měl dobrou náladu byl super a hodnej. V tu dobu bych mu odpustila vše. Slíbil, že nikomu nedovolí, aby mi ublížil. Tak proč jsem nyní opět doma, sama. Bez něho.

„Katrin, co se tu flákáš. Ukliď ten nepořádek a běž se nachystat, za chvíli jdeš do školy!" Zakřičel otec. Chybí mi Jerome. Při vzpomínce na něj jsem si sáhla na krk, na kterém visel náhrdelník s K.

„Katrin, jsem ráda, že tě tu vidím." Usmála se na mě učitelka. Na to zahájila hodinu a zadala všem práci. Mně si pozvala k sobě.
„Chci, abys věděla, že kdybys potřebovala, můžes se mi se vším svěřit.“ Nevěděla jsem co na to říct, a tak jsem pouze poděkovala a chtěla se vrátit do lavice, ale ona mě zastavila. „Ty podlitiny máš od něho?“ zeptala se mě. Kéž by to bylo od Jeroma. Nebylo by to tak neuvěřitelné
„Ne.“ Zakroutil a jsem hlavou.
„Já vím, že to jsou zlé vzpomínky, ale musíš mluvit. Říkat pravdu. Nemusíš se bát přiznat, že tě bil. Není to přeci tvá chyba.” Povzbuivě se usmála, ale já se zamračila. Jak může toto svádět na něj, když o tom nic neví? Kdyby jen věděla! Neví! A hraje si na to, že ví. On by mi to nikdy neudělal. Neublížil by mi! Jasně, někdy mě pořezal, ale to jsem si z jeho pohledu zasloužila. Mělo to nějaký důvod. A poté se o mě vždy postaral. On byl ten hodný v mém životě. Až paradoxně byl on ten, kdo se ke mně choval nejlíp.
„Nemusíš lhát, Katrin." Napomenula mě učitelka.
„Já nelžu." rázně jsem ji upozornila na holý fakt.
„Tak od koho to je?" Zeptala se možná až posměšně.
„To je jedno, paní učitelko." Nemám chuť to řešit. Ona mě tedy poslala si sednout. Od ní jsem jen zaslechla mumlání něčeho v tom smyslu, že bych potřebovala psychiatra.