Pouze Sen

Čtrnáct

Byla jsem venku! Nemůžu uvěřit, že to vyšlo. Jsem nadšená. Dobře, nemůžu tady tvrdnout. Problém je, že nemám ponětí kde jsem. Nikde žádný dům ani obchod, pouze les a příjezdová kamenitá cesta. Asi se budu držet u cesty, ale ne tak aby mě z ní bylo vidět, zrzek se může kdykoliv vrátit.

Vešla jsem do lesa tak abych viděla na cestu. Vlastně stačí pořádně poslouchat zda neuslyším motor auta. No to je jedno.
Ušla jsem asi kilometr a Jerome se stále nevracel, je to zvláštní, něco se mi nezdá. Šla jsem dál. Nic se nedělo, tedy dokud jsem v zatáčce nezahlédla zaparkované zrzkovo auto.
"A kurva!" Zaklela jsem a co nejtišeji šla hlouběji do lesa. Jerome v autě nebyl, nebyl ani někde kolem.
"To jsem mohl čekat," Přikryl mi pusu rukou. "Využiješ jakékoliv situace, která se ti naskytne." Snažila jsem se ho nakopnou, ale nějak se mi to nedařilo" To není dobrý nápad." Začal mě tahat k autu.
"Fajn, máš mě." Spustila jsem. "Co se mnou uděláš? Zabiješ mě? Pořežeš? Zabiješ někoho mně blízkého? To už je starý, vymysli něco nového." Přilétla mi facka.
"Víš co, to není tak špatný nápad." Vytáhl z kapsy pistol a přiložil mi ji ke spánku. "A teď vážně." Začal se šíleně smát a otočil pistol hlavní namířenou sobě na spánek.
„Jerome…" Co vyvádí. To neudělá, že ne. „To nedělej. Prosím, Jerome."
„Řekni to." Usmál se. „Nebo to zmáčknu."
„Co mám říct?" Nedělaj to, Jerome! Prosím! To nesmíš!
„Proč to nemám dělat? Proč? Co ke mně cítíš?" Odjistil pistoli.
„Jerome… mám tě ráda."
Jerome se uchechtl a zmáčkl spouť. Jakoby se svět zastavil. To ne! Nemůže se zabít! Nemůžu o něj přijít! Nesnesu to!
Ale nic se nestalo. Nebyl tam náboj! Jerome se jen zasmál, zatřásl s pistolí a znovu ji namířil k sobě na spánek.
„Tak fajn! Miluju tě! To chceš slyšet, zrzku?!" Nemohla jsem jinak. Nelhala jsem, ale nechtěla jsem mu to nikdy přiznat. Ne, když jsem u něho. Ale nemůžu ho nechat, aby zemřel, nezvládla bych to.
Zbraň dopadla na zem a já se podívala vyděšeně na Jeroma. Usmíval se na mě. Vážně se usmíval? Mohl zamřít!
„Ty idiote! Mohl si se zabít! Jerome! Mohl jsi umřít! Uvědomuješ si to! Do háje! Mohl jsi se zastřelit!” Křičela jsem a zoufale mu do hrudi mlátila rukama.
„Pšššt. To nic.” Tišil mě a snažil se zachytit mé ruce. Já mu ještě dala malý symbolický pohlavek a poté ho s pláčem objala.
„Mohla jsem tě ztratit, Jerome.” Plakala jsem mu do ramene.
„To je dobrý. Klid.” Objímal mě a líbal do vlasů. Opětovala jsem mu objetí. Chyběla mi jeho něžná stránka.
"Počkej tady." Řekl zničeho nic a prostě někam odešel. Co to zase vyvádí?!
Zrzek se dlouho nevracel. Začíná se stmívat. Co tady mám podle něj dělat? Ne, že bych se bála, ale vážně se začínám bát!
"Zrzku! Kde jsi ty pako jedno!" Začala jsem křičet. Nikdo se neozýval. Tak fajn, co teď. Jo, půjdu dál. Třeba dojdu do města a Jeroma už neuvidím. Áhh, to by byl klid.

Došla jsem na kraj lesa, kde se cesta dělina na dvě. A teď kudy! Ale nikdo neodpověděl.

Jasně, že neodpověděl. Jsi tu sama, ty blbko! Jo, můj vnitřní hlas má pravdu, asi mi začíná hrabat. To bude z hladu.

To jako vážně, z hladu? Nic lepšího si nalhat neumíš?

"Ne! Neumím a buď už zticha!" To je snad zlej sen. Povídám si sama se sebou.

Ne sama se sebou, ale se mnou. Což vlastně znamená, že si povídáš sama se sebou, takže ty jsi blázen! Gratuluju! Jsi blázen. To chce oslavu. Sežeň nějakou flašku a jdeme oslavovat!

"Ne! Já nejsem blázen!" Uklidňovala jsem se.

Na silnici jelo auto a jeho přední světla osvětlila jeden osamělý strom na kterém byl oběšenec. Jerome! Napadlo mě ani nevím proč.

"Ku*va! Ku*va!" Začala jsem křičet a rozeběhla se k tomu stromu.

Bezva, věčí pitomost už si asi udělat nemohla. Promluvil můj vnitřní hlas. Uslyšela jsem prudké brždění, troubení, viděla záři světel, cítíla prudký náraz a pak tma, nic. Jen černočerná tama a zvuk sanitky.

Jo, to se to povedlo.

No to je teda gól! Umřu a poslední co uslyším bude tenhle hlas, který mi říká, že začínám šílet!

Nemáš skákat pod auto!

Jo, ty tvoje moudrý rady. To už vím teď taky!

Hele, mám nápad. Zkus otevřít oči.

Budeš si že mě dělat blázny! O co myslíš, že se snažím!

"Slečno, slečno." Slyšela jsem mužský hlas.

Tak fajn, otevřeme oči na tři, dva, jedna, teď! Pokusila jsem se otevřít oči, ale neúspěšně.

Tak spolu. Smál se mi ten hlas. Tři, dva, jedna… teď. Otevřela jsem oči.

Ležela jsem na silnici a nade mnou se skláněl doktor.

"Slečno, víte jak se jmenujete?"

"Jsem Ketrin Erst."

"Víš co se ti stalo?"

"Srazilo mě auto, když jsem utíkala od Jeroma Valesky."

Doktor se zatvářil zmateně. "Od koho? Jerome Valeska je vymyšlená postava."

"Ne, to není. On, unesl mě ze třídy a pak držel u sebe v bytě!" Bože co se tu děje.

"Kdepak, ty jsi utekla ze třídy a srazilo tě auto. Něco se ti zdálo." Usmál se na mne.

"Bože můj." Zašeptala jsem a propadla se do bezvědomí. Co se to děje?