Lockwood and spol.

08. Les

Pár přízraků jsem už s rapírem zvládla. Jsem strašně unavená a to to teprve začalo. Jack za mnou taky z těžka oddechuje. „Kat, jsi v pořádku?" ozve se najednou. „Já jo, a ty?" „Naprosto," usměje se a svůj pohled upře na mě. Chvilku se na sebe díváme. Z očí do očí. Je to divný, ale nedokážu svůj pohled od něj odtrhnout. Najednou se jeho oči zaměří za mě, do té tmy. Nevnímám, stále se blaženě usmívám a koukám na něj, na toho s kým v životě nikdy nic mít nebudu, leda tak dvoumetrový odstup.

„Kat mohla by si ustoupit kousek prosím?" Nechápavě si ho přeměřím pohledem, ale nakonec ustoupím. On se rozběhne a zamává s rapírem. Přízrak, kterého jsem si absolutně nevšimla ani jsem ho necítila, se rozplynul. „Děkuju," zamumlám.

Kolem nás se už žádné​ přízraky nezjevovali, tak jsme se vydali dál. Dál do toho temného a nehostinného lesa. „On tě nechce," ozve se mi za zády. Otočím se a nikde nikdo, Jack jde nejméně padesát metrů ode mě. „On tě nechce," ozve se znovu. Jestli si ze mě teď někdo dělá srandu, tak na to šeredně doplatí. „On tě nechce," ozve se tentokrát se zlomyslným úšklebkem. Otočím se a v mě světle měsíce je vidět jak se ztrácí mlha.

Blábolící mlha,( nijak nebezpečný přízrak, jen se stále posmívá a blábolí. Vždy si myslíte že stojí přímo za vámi a šeptá vám do ucha. Vyvolává pocit samoty, často způsobuje malátnost, někdy i přízračný trans) jak já ji nemám ráda. Na škole jsem se léčila tři týdny z malátnosti, kterou mi ona způsobila.

Hodím​ za sebe Solnou bombu( agenti toto používají proti slabým přízrakům, proti těm silnějším to nemá takový účinek) a neřeším to. Rozhlédnu se kolem, Jack se blíží ke mně. „Kat, máš ještě nějaké jídlo?" zeptá se když už je u mně. Neodpovídám a vytáhnu nějaký balíček s jídlem, které nám dali. „Půjdem spolu?" zahuhlá s plnou pusou. Souhlasně přikývnu. Vydáme se tedy nahoru na kopec. Už jsme skoro na vrcholu. Celou dobu jdeme potichu, jsem nervózní a ani nevím z čeho. „Jacku....," chci se na něco zeptat, ale když se otočím on nikde. „Jacku!" zvýším hlas, ale odpovědí mi bylo jen zašumění stromů. Zavalil mě pocit strachu. Né o mě, ale o Jacka. Co když někde leží, bez známek života. Začnu zrychleně dýchat. Rozhlédnu se ještě kolem sebe,nikde nikdo.

Rozhodnu se že se kousek vrátím. Pomalu scházím z příkrého svahu. Je to tu vlhké, ale sníh tu nevidím. Po menší kupičce jehličí se zklouzne noha. Následuje pár parakotoulů a pak se zastavím o větší kámen vyčnívající​ z půdy. Chvíli jen nehybně ležím. V levé noze cítím jak se mi začíná rozlévat bolest. Odhrnu kalhoty a na mé holeni vidím velkou modrou skvrnu. Chci si ji pořádně prohlédnout, ale nevím kde mám baterku. Musela jsem ji ztratit někde nahoře, když jsem padala.

Po pár minutách jsem se rozhodla, že zkusím vstát, ale jaksi to nešlo. Sednu si zpátky a bezmocně očima pročesávám tmu, jestli neuvidím nějakou svítící píšťalku. A jo. Málem bych na ní zapomněla, píšťalka! Rychle nahmatám malou, studenou svítící věcičku a přiložím ji k puse.

Nadechnu se, ale píšťalka nevydá žádný zvuk. Přede mnou se totiž objevil přízrak. Snažím se nahmatat svůj rapír, ale na mém opasku není. Kouknu se nahoru na svah. Leží tam, třpytí se v měsíčním světle. A nad ním zahlédnu kužel světla. Konečně pomoc. Ale ono se to nehýbe, to bude asi tím, že to je moje baterka. „Doprčic" zakleju. Přízrak je téměř nade mnou. Cítím jak mi ochabují všechny svaly. A pak jsem propadla do nekonečné tmy.........

💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮🍫

Děkuji za přečtení 💖💓
Doufám, že líbí.💙