Lockwood and spol.

09. Zachránce

„Kat!" Probudí mě křik a taky to, že mě někdo fackuje. „Nech mě!" Okřiknu někoho. Pořádně otevřu oči. Zaostřím, nade mnou se sklání Jack a na tváři má ten nejroztomilejší úsměv. „Co si tu prosím tě prováděla?" A teď mi to dojde. Já nejsem mrtvá! Já žiju. „Emm...,"

Převyprávěla jsem mu celou historku i tom, jak to bylo. „Aha, promiň, já jsem chtěl tohle houští obejít a vybafnout na tebe. Netušil jsem, že když tě nechám chvilku o samotě, že dopadneš takhle," a zasměje se vlastnímu vtipu. „Tak půjdeme? Je teprve půl jedný a svítat má až někdy kolem sedmý." „A asi jak já můžu jít? Neslyšel jsi. Já mám asi zlomenou nohu!" jsem úplně nepříčetná. „Ale jenom asi," šibalsky se usměje. Ne, nedokážu být na něj naštvaná. Oplatím mu úsměv.

„Tak co s tebou?" Prohlédne si mě. Pokrčím rameny. Chvilku si mě ještě prohlíží, a pak mě chce zvednout do náruče. „No to ne, víš jak jsem těžká? Na to ani nemysli, ještě si kvůli mě něco uděláš!" Okřiknu ho. „ Nedělej si zbytečný starosti, ano?" zvýší na mě hlas. „A jak jinak se chceš odsud dostat?" nasadí chytrý výraz. „Nevím," zamumlám. „A zase tak těžká být nemůžeš," řekne klidně. „Vzdyť jsem hnusná tlustá kráva, sám si mi to ještě nedávno připomínal," s vítězným výrazem si prohlédnu jeho tvář. Teď nevím jestli je smutný a nebo se cítí trapně a nebo ani jedno z toho, protože u něj nikdy nevíte.

„Tak já to třeba doskáču, když mi pomůžeš," prolomím ticho. „Tak jo," vyskočí a podá mi ruku. Chytnu se a pomalu se zvedám. Stojím, sice Jack mě přidržuje, ale stojím. „Emm.... Jacku, můj rapír a baterka jsou támhle na svahu myslíš že by si mi je mohl podat?" Opřel mě o strom a vydal se nahoru. Po chvíli jsem už zase měla svůj rapír připevněný na svém opasku. „ Tak můžem?" zeptá se, když už mám ruku kolem jeho ramen. „Jo," vydechnu a nadskočím, ale místo toho abych se posunula pár centimetrů dopředu, tak jsem vylétla do nahoru. „Co děláš?!" „Zvedám tě, protože kdyby si tam měla doskákat, tak se tam nedostaneme ani zítra a navíc tak těžká zase nejsi," usměje se a já zase nemám žádnou odpověď.

Rozejde se a já ucítím jeho vůni. Voní trochu jinak než jindy, připomíná mi to Harleinu voňavku. Otřu si slzu a promluvím: „Kde je to tam?" zsastaví a rozhlédne se. „No emmm.... Já nevím odnesu tě někam, kde budeš v bezpečí a pak půjdu pomoct ještě ostatním," usmál se a plynule se rozejde.

Po chvíli jsem začala pociťovat únavu. Opřu se o jeho hruď a pomalu zavřu oči. Uvolnili se mi všechny svaly a já se mohla vydat do říše snů.

Všude kolem mě jen les, zmateně pobíhám sem a tam. „ Jacku!" zakřičím, nikde nikdo. Rozhlédnu se, všude jen tma. Za velkým křovým je vidět záře. Rozběhnu se tam. Na zemi leží nějaké lidské tělo a kolem něj nejméně deset přízraků. Rozmáchnu se rapírem a oni se rozplynou. Na zemi už zůstane jen to tělo. Tělo Jacka Stevense.

Probudím se úplně spocená. Rozhlédnu se kolem sebe. Ležím pod skalním převisem a kolem mě jsou železa v kruhu. Opřu se o skálu a otřu si pot z obličeje. Tohle byla snad ta nejhorší noční můra ze všech. Oklepu ze sebe všechno jehličí a zádivám se na svou nohu. Doufám, že nebude zlomená, už tak jsem byla mimo práci dost dlouho a teď bych byla ještě dva měsíce. Vyhrnu si nohavici a posvítil si baterkou na nohu. Na levé noze mám velkou modrou modřinu. Ale na zlomeninu to nevipadá.

„Á, ty už jsi vzhůru," škubnu s sebou leknutím, když se objeví Jack. „No jsem, ale co tu děláš? Nemáš pomáhat ostatním?" „Oni to už beze mě zvládnou, tak se jdu podívat na tebe, jestli ti něco nechybí," přisedne si vedle mě. Začnu se červenat. Tohle se mi děje skoro pořád když je na mě Jack milý. Neumím to ovládat. Ještě že je tma, pomyslím si. „Nemáš hlad?" „Ne," odpovím rychle. „A nemáš žízeň?" „Ne," „a není ti zima?" „Zima mi vcelku je, s tou roztrhlou bundou se asi moc nezahřeju," na to si svlíkne svoji bundu a přehodí mi ji přes ramena. Strčím ruce do rukávů a dopnu si zip.

„Kat, za chvíli už bude svítat, tak půjdeme dobře?" šťouchne do mě, protože jsem začala zase usínat. „Jo, fajn," zamumlám rozespale. Pomůže mi se postavit a pak si mě vezme znovu do náruče. Ta noha mě už skoro vůbec nebolí, ale on to vědět nemusí.

Pár metrů od nás vidím ostatní jak směřují ven z lesa. Zahlédnu Harlein naštvaný výraz. „Myslíš, že bude naštvaná, když jsem ti pomohl?" asi si Jack jejího výrazu také všiml. „Nemam tušení," řeknu zamyšleně. Dojdeme skupinu. Harley jde vepředu. Je to opravdu super když se vaše nejlepší kamarádka ani nezajímá jestli jste v pořádku. Někdy si říkám, jestli je Harley ještě moje nejlepší kamarádka....

💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮

Děkuju za přečtení 💖
A taky za 200 přečtení 💖 vím není to moc ale pro takovou autorku jako jsem já to bohatě stačí 💓💟