Lockwood and spol.

23. Máš odvahu?

Nic neodpovím, ignoruju to. Je nalitý a neví, co mele. Ráno si ani nebude pamatovat, že jsem ho někam vezla.

Dá mi ruku do půlky stehna a začne se ke mě lísat. Nic přes něj nevidím. Snažím se alespoň nějak sledovat, co se přede mnou děje a zároveň ho ze sebe nějak setřást. Absolutně nevidím nic před sebou, a tak rychle dupnu na brzdu.

Odstrčím ho ze sebe, mám co dělat abych ho přeprala. Připnu mu jeho pás, snad se přes něj ke mně nedostane. Něco mumlá, opře se o okénko, ale hned ho bolest roztržené hlavy vymrští zpět do sedu. Usměju se, je to sice dost škodolibé, ale co, Jack si víc než trochu škodolibosti zaslouží.

Řidiči, kteří stojí za mnou, už začali troubit. Vůbec jsem si neuvědomila, že stojím uprostřed silnice. Rychle šlápnu na plyn a rozjezdu se. Jsme pár ulic od nemocnice.

Zastavím na zpustlém parkovišti před velkou nemocnicí. Vytáhnu Jacka z auta. Je docela těžké ho postavit na nohy a ještě těžší je ho na nich udržet. Došli jsme na ambulanci, opřu jo ho sloup a oslovím jednu ze sester:„Dobrý večer, tady kamarád se popral a má roztrženou hlavu a taky jo prý bolí břicho,“ sestra si to vše podrobně zapisuje.
„Jméno?“ zeptá se.
„Kathrin Lucy Jessica Lockwood,“ Vyhrknu instinktivně.
„Jeho jméno,“ podívá se na mě zpod brýlí.
„Ou, jistě, Jack Stevens,“ opravím se rychle. Chvíli ještě něco píše a hledá v počítači a pak znenadání zavolá až to se mnou škubne: „Prosím vozík!“

Přiletí sem další sestra s vozíkem. Pomůžu jí ho tam naložit a jdu za ní. „Promiňte slečno,“ osloví mě znovu ta sestra u pultu na ambulanci, „jste rodinný příslušník nebo snad jeho  žena?“
„Né to nejsem.“
„Tak to bohužel budete muset zůstat tady, kamaráda vám sešijeme a asi si ho necháme tady na pozorování do zítra. Takže můžete jet domů.“

Odvezu Jackovo auto zpět, ale na párty se už nevrátím. Už se těším až doma svléknu šaty a místo nich si navléknu pohodlné tepláky a až odhodím ty nepohodlné lodičky a vezmu si svoje úžasné chlupaté jednorožcí papučky.

Nechám se unášet svými představami o mé posteli a pomalu jdu ztichlým městem. Někdo vykřikne. Ten zvuk mnou projede jako blesk. A znovu. Ohlédnu se tím směrem odkud zvuk vychází. „Pomoc! Prosím někdo pomoc ste mi! Pomoc!“ Slova se skoro ztrácí mezi vzlyky. Malá holčička se krčí v jedné uličce a před ní se pomalu zjevuje nějaký návštěvník*. Na takovouhle vzdálenost nedokážu určit co to je. A jak se sem dostal? V ulicích Londýna se přízraky neukázaly už roky. Kolem Londýna je vybudovány umělý vodní příkop. A každý dům má nejméně pět ochranných prvků proti přízrakům.

Znovu vykřikne. Na chvíli zaváhám, nemám nic v ruce a nemám se čím bránit. Ale ta holčička taky ne. Rychle se rozběhnu. Ale v těch botech běhám jako kachna. Rychle si je sundám. Běžím přes ulici, co můžu. Proběhnu kolem plotu, zastavím se a vrátím. Na brance visí železná ozdoba ve tvaru slunce. Lidé si to věší na ploty, aby se přízraky nemohli dostat k nim do domu, pokud tedy zdroj není uvnitř.

Popadnu to slunce. Je strašně těžké, ale i přesto se snažím běžet. Zastavím se a přihodím to skrz přízrak. Jakmile to proletí jeho aurou*, přízrak se rozplyne. Oddechnu si.

Vzpamatuju se. Sedni si k té holčičce a dám ji ruku kolem ramen. „Jak se jmenuješ?“ Zeptám se jemně. Ale ona neodpovídá. „Prosím řekni mi jak se jmenuješ, abych tě mohla odvést domů,“ snažím se na ni nenaléhat, ale s malými dětmi to neumím, prostě s nimi nemám trpělivost. Koukne se na mě svýma tmavýma hnědýma ubrečenýma očima. „Já jsem Ashley,“ řekne jako by se měla každou chvíli rozbrečet.
„Dobře, Ashley, kdepak bydlíš?“ Znovu se snažím být či nejmilejší.
„Tady,“ vzlykne.
„Dobře a v kterém patře?“ Zvednu se a vzhlédnu nahoru až k posledním patrům obou domů.
„V žádném, já bydlím tady,“ a tentokrát ukáže na starou kartonovou krabici ve které je přikrývka pár složených novin, které mají představovat něco jako polštář. Teprve teď jsem si všimla jejích otrhaných a špinavých plátěných tepláčků  a mikyny. A taky jejích rozcuchaných a měsíce nemytých vlasů.
„Jak? Teda... Já chci říct.... Teda zeptat....,“ koktám.
„Tak se neptej!“ odsekne.
Chci se jí omluvit a ještě něco říct, ale než to udělám, za mnou se ozve hlas.
„Co tady do prčic děláš?!“ ozve se mi hrubší hlas za zády.
„Já....,“ pomalu se otočím a pak mi vyschne v krku.
„No to ne, mám já to ale štěstí, že ty si dcera toho blbce Anthonyho Lockwooda, který má tu svou zaprděnou agenturu,“ řekne s opovržením.
„Ale vy nemáte ani ji,“ řeknu naštvaně. Tohle je totiž odvěký rival mého otce. Nenáviděli se od chvíle co se potkali. Vždy jsem byla na straně táty a Quilla já nenáviděla.
„No nic pojďme od toho, co si tady dělala?“ vyptává se.
„Zachraňovala jsem tuhle malou holčičku,“ odpovím stroze.
„Myslíš tuhle malou bezdomovkyni, která se má už nejméně půl roku odstěhovat někam do domu.“ Povýšeně se koukne na Ashley.
„Zaprvé ona se jmenuje Ashley a zadruhé jak si má asi malá holka sehnat byt?“
„Má snad rodiče né? Každý je musí mít. Bohužel i ty.....,“ pousměje se Quill. Naštvaně se kolem něj protáhnu a odcházím.
„Teď si tvůj otec může dát vystavit novou titulní stránku v novinách. Už vidím ten titulek : Moje dcera zachránila malou bezvýznamnou holku přímo před agenturou Fittesové a při hlídce toho nejlepšího agenta v celé Anglii ne-li na světě,“ usmívá se a zdá se, že to, co říká, si opravdu myslí.
„Noviny často píší lži, ale takovouhle blbost, myslím tím tu že jste nejlepší, by nikdy neotiskli, protože každý ví, že nejlepší agent v Anglii je můj otec,“ Quillovi z tváře zmizí jeho namyšlený úsměv.
„Aby si věděla ty malá nevychovaná holko, agentura Fittesové vás může zničit kdykoliv se jí zachce, ale nikdy to neudělala, protože s tvým otcem měla dohodu. Podmínkou té dohody bylo, že se nám nebudete plést do kšeftů. Takže si myslím, že si tatínkovy víc než zavařila,“ začne se smát. Dech se mi zrychlí, vymýšlí si, musí, protože kdyby to byla pravda, tak jsem tátu dostala do víc než velkého problému.
💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮
Ahůj💗💗 Doufám, že jste se těšili na novou kapitolu a že vaše očekávání tato kapitola naplnila💗💖
*Návštěvník= Přízrak
*Aura= Mihotání či zář obklopující přízraky ( Některé přízraky ji mohou mít temnější než je okolní noc)