Lockwood and spol.

17. Dál ten večer

Stále stojím. Ani se nepohnu. Mám pocit že i ten přízrak se na mně dívá. Vypadá přesně jako mamka před jedenácti lety když se se mnou loučila. Políbila mě na čelo a slíbila mi, že když budu hodná, na druhý den překvapení. Celou dobu u babičky jsem ani nedutala. Nepřítomně jsem seděla na staré pohovce a přemýšlela, co to může být za překvapení. Nikdy jsem se to nedozvěděla.

Celé mi to teď zapadá. Nechápu, že jsem na to nepřišla dřív. Regent Street 58, proto mi ta adresa byla strašně známá, sem jsem chodila denně celý měsíc. Nosila jsem sem kytky a svíčky a plyšáky, ty mamka milovala, dovnitř mě totiž nikdy nepustili, ale dovolili mi, to všechno dávat na jedno malé místo ukryté za velkým keřem u brány. Pak ta paní liliputka, určitě byla příbuzná s tou, která zabila moji mámu, ale nemůže za to, příbuzné si prostě nevybíráme. A taky starý velký dvůr, kde se dřív konali cirkusy. Tady někde před jedenácti lety moje máma vydechla naposledy.

Mezitím co jsem na tímhle přemýšlím Kyle a Jack přiběhnou dolů do kuchyně. Snaží se dostat přes terasové dveře ven za mnou, ale asi jsem s nimi moc bouchla, protože se kluci přes ně nemohou dostat. Kyle na mě křičí: „Kat! Tak něco k sakru dělej! Vždyť tě to zabije! Zvedni ten rapír a udělej něco!" Stále si to neuvědomuju stojím jako kdybych byla v transu, ale nejsem. Plně vnímám co se děje. Ale prostě jen nedokážu zaútočit na svoji maminku. Nejradši bych se k ní rozběhla objala ji a co nejvíc si vynahradila těch jedenáct let bez ní. I když se táta snažil jak mohl, nikdy mi mámu nenahradí. Od někud se vynoří Jack. Odstrčí mě až spadnu. Zamává rapírem a máma se rozplyne. „Co si to udělal?!" Vykřiknu na něj. „Zachránil jsem tě!" oplatí mi můj tón. „Ale vždyť to byla moje mamka, ta by mi nikdy neublížila!" naštvaně se postavím a zkřížím ruce. „Kat! Vzpamatuj se!" Vezme mě za ramena a třese se mnou. „Tvoje máma je mrtvá už jedenáct let. Tohle byl jenom přízrak s její podobou. A my jsme tu od toho aby jsme ho zneškodnili, jasné?" Přimhouřím oči a koukám na něj. „Jacku," promluvím klidným hlasem, „kolik si ztratil rodičů?" Moje otázka ho zaskočila. „Emm..... Žádného" „Tak asi nevíš jaký to je najít ho po několika letech, viď?" Mlčí. Otočím se a jdu k terasovým dveřím. Kyle je stále za nimi. Pokusím se je otevřít. Lehce zatáhnu za kovové poutko k sobě. Dveře se otevřou. Pousměju se a nevěřícně zákoutím hlavou. „Ty vole, ty jsi debil," slyším rozchechtaného Jacka.

Jack i Kyle zůstali ve vnitř a já vyšla znovu ven. Žádný přízrak tady nebyl, ale dobrý pocit z tohoto místa jsem neměla. Dvůr byl kolem dokola obehnaný kamennou zdí. A pak tu byla velká brána. Zdobená, se špičkami mířícími nahoru. Za ní jsem poznávala ten keř, ke kterému jsem mohla nosit věci pro mamku. Je teď o mnoho větší než byl kdysi. Dojdu pomalu k té bráně, zkouším ji otevřít, ale nejde to, jak by taky mohlo když je na ní zavěšený rezavý řetěz s ještě rezavějším zámkem.

Zklamaně se otočím a jdu zpět k domu. V tom vychází ze dveří Kyle. „Kat? Kattie? Kat?" řve a rozhlíží se kolem. „Ano?" odpovím. „Tady jsi," oddechne si. „Ne vážně?" řeknu sarkasticky. Kyle se otráveně zatvářil. „Jak koukám tak se ti povedlo otevřít dveře viď? Bylo to tak těžký?" Pokračuju bez povšimnutí jeho výrazu.

Když naštvaně odešel a bouchl s dveřmi, tak jsem se rozhodla jít to prozkoumat na druhou stranu dvora. Nahmatám na opasku baterku. Kužel světla dopadl na starý kočár. Na lavicích je snad tuna prachu. A dál už není skoro nic, jen nějaké harampádí a nepoužitelné věci jako třeba stará pračka a kolečko s utrhlou rukojetí. Ale něco se tam lesne a nevím proč, ale popadla mě strašná touha vědět, co to je. Nic moc tu není sehnul se a mezi dlažebními kostkami, které jsou po celém dvoře je pár železných pilin. Posvítím baterkou dál. Jdu po obvodu toho kruhu. Je až neuvěřitelné, že to tu zůstalo takovou dobu. A pak mezi většími kostkami je něco zaklíněného. Je to prsten, rubínový prsten. Není nijak ozdobený, je jednoduchý, přesně mámin styl. Nikdy neměla ráda nic přeplácaného, milovala jednoduchost.

Kámen je prasklý. Zvednu ho. Tělem mi projede tolik energie. Pomalu si mezi prsty prohlížím prsten. Zevnitř je vyryto Lucy Carlyleová. Podle mě to je zdroj a kdyby byl je to hrozný paradox. Byla by to jedna z mála věcí, které mi po mámě zbyli. Nejraději bych odsuď vypadla. Nutí mě zabít moji mamku. Nechci. Nesmím odejít a musím, jinak se zblázním. Sednu si, strčím nohy a opřu o zeď. Zklidním se. Pomalu se postavím a odhodlaně vykročím ke dveřím. Přede mnou se zjeví přízrak. Zavřu oči, vytáhnu rapír. Vykreslím do vzduchu obranný obrazec a oslnivá záře ustane. Po tváři se mi svalí slza. Zamáčknu ji palcem. Vydychám to a utíkám ke dveřím, nechci absolvovat další setkání. Dům je vybaven všemi možnými ochrannými prostředky, takže je bezpečný.

„Kyle, Jacku, mám zdro...," vběhnu do kuchyně a chci těm dvoum ohlásit můj úspěch, ale oni nejsou tam, kde jsem je viděla naposledy. Přestěhovali se do obývacího pokoje.„....strašně zvláštní. Je hezká, ale strašně divná. Prostě úžasná,"rozplývá se Kyle. „Ale je to Kathrin, ta Kathrin. Vždyť to prostě nejde chápeš? Ty a ona, to už nepůjde. Chodili jste spolu dvakrát a jednou jste se spolu vyspali a jak si na tom? Ignoruje tě a pokaždé když jí někam pozveš dá ti košem. Hele kámo, já... Ty víš že za tebou budu, ale už bych se na ni prostě vysral, vždyť ti ani za to nestojí. Nech ji prostě být, prosím, znám další milion krásnějších holek, který by o tebe stály." Domlouvá mu Jack. „Asi... Asi máš pravdu. Kathrin je blbá kráva a je ošklivá a trapná. Děkuju Jacku..." Kyle se usměje a zvedne se z křesla. Narazí na mě: „Émm.... Kat? Jak si tady dlouho?" koktá.
💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮
Ptáte se co se sakra děje? Ano, konečně jsem po několika týdnech vydala novou kapitolu, tak si ji pořádně vychutnejte😂😂😁😁💗