Lockwood and spol.

24. Následky

„Řekni mi že to jen jeden z tvych pitomých vtipů!" Křičí na mě táta. „Proč si na toho Quilla křičela?"
„Nevím prostě nějak samo od sebe se to stalo a tati promiň, ale tohle snad nemůžeš myslet vážně. Proč bych si tohle vymýšlela?" Vrátím mu ostrý tón.
„To nevím, ale ty seš toho schopná!"
„Tati, tím že mě budeš urážet tak nic nevyřešíš!"
„Jo to máš pravdu," řekne už mírněji. Odmlčí se, kouká do stolu. „Co s tím teda uděláme?"
„My? Tati já v tomhle neumím chodit, já vždycky řeknu něco co se nehodí nebo to co se prostě neříká. Promiň, ale musíš to zvládnout sám. Já... Já už musím jít," zvedám se a beru si věci.
„To si děláš srandu? Ty si mě do toho navezla a teď mě v tom necháš! Na to zapomeň, holčičko! Teď si tady sedni a vyřešíme to!"
„A proč tak najednou po mě chceš pomoc? Vždy si všechno vyřešil i za mě... Tak zapni ten tvůj mód: Táta na plný pecky a vyřeš to," řeknu aniž bych si uvědomila co jsem to řekla.
„Fajn, tohle je poslední tvůj problém, který řeším," řekne důrazně.
„S tímhle by máma nikdy nesouhlasila!" mumlám a koukám se na ruce v kterých žmoulám papírový kapesník.
„Ale máma je mrtvá a na tvoji výchovu jsem zůstal sám tak se s tím budeš muset hold vyrovnat. Víš, že jsem tě vždycky miloval takovou jaká jsi i jaká jsi byla. Když ses na měsíce zavřela v pokoji kvůli tomu co se stalo mámě, chápal jsem to. Nejradši bych se tam zavřel s tebou, ale nemohl jsem, musel jsem vydělávat aby si ty mohla jíst, aby si měla kde spát a aby si mohla chodit do školy. Vždycky jsem na tebe byl pyšný. Na tvoje známky, úspěchy a vůbec všechno ale teď si mě zklamala, hodně."
Zhluboka oddychuju. Tolik pravdy nemůžu vstřebat. „A co jsem podle tebe měla dělat? Nechat tam tu holčičku umřít?" řekni naštvaně a utřu si hřbetem ruky slzu.
„Ne to určitě ne, ale víš co si taky neměla dělat? Třeba neurážet někoho, kdo nás může lusknutim prstů zničit," luskne prsty a zadívá se na mě.
„Vidíš tady se ukazuje to, že neumím ve správnou chvíli zavřít pusu." Táta přikývne.
„Ale už to řešíme skoro týden a na nic jsme nepřišli," řekne táta.
„Ne, ty to nechápeš, není žádný my!"
„Takže teď už jsem i nechápající... Skvělý. Tak to aby si mě nechala to pochopit, co?" Očividně to myslel ironicky, ale já jsem se zvedla a odešla.

Sedím v kavárně, koukám ven z okna a čekám na Grace s Ginny až si přinesou kafe.
„Tak co je novýho?" Nahodí Ginny.
„Nic moc," odpoví Grace.
„Táta se se mnou nebaví, protože jsem ho zklamala," řeknu jen tak mimochodem. Holky protáhnou obličeje a Grace mi obočím naznačí, ať povídám dál.
„Ale nechce se mi o tom mluvit, takže nějaký téma?"
„No to ne, povídej!" řekne Grace.
„Ale mě se fakt nechce a navíc ne to dlouhý a nudný," odpovím znuděně.
„Noto je jako ty, tak dělej povídej," setře mě Ginny.
Nadechnu se a neochotně začnu vyprávět: „Minulý týden, jak jsem vezla Jacka do nemocnice, jsem potom odvezla jeho auto zpátky a šla jsem domů pěšky. A v nějaký uličce jsem uviděla malou holku, na kterou útočil přízrak. No tak jsem automaticky jí šla zachránit no a pak se za mnou objeví Quill," holky nasadí nechapavé výrazy," to je tátův odvěký rival," vysvětlím, „ a fakt se nenávidí a já jsem na něj byla prý drzá a tak něco. A kvůli tomu jsem tátovi zavařila na pořádný problém, protože Fitessová nás teď může zničit. No a já jsem tátovi tak nějak řekla ať to vyřeší radši sám a pak mi řekl že jsem ho totálně zklamala."
„A to ti nepřipadá jako blbý?" diví se Ginny.
„Jo no bejt tebou tak aspoň o tom jako přemýšlím... Bylo to od tebou dost hnusný to co si řekla tátovi..." Rozčiluje se Grace.
„No... Poslední spravedlivá promluvila... Zase se nedělej, ty taky nejsi zrovna vzorná dceruška," vrátím jí to.
„Ale Grace má pravdu... Neměla si být na tátu tak hnusná," přitaktne Ginny.
„No jo ty aby ses ji nezastala... Víte co tohle nemá smysl, já radši půjdu," zvednu se a odcházím.
„No tak Kat, počkej, tak si o tom můžeme normálně promluvit a nemusíš se hned urážet," volá na mě Grace, ale já dělám, že ji neslyším. Vidím jen jak pokrčí rameny a sedne si zpět k Ginny do boxu.

Začíná se stmívat, asi bych měla jít domů, ale nějak se mi nechce. Tátovi se omluvit nepůjdu. I když lituju hodně toho co jsem mu všechno dneska řekla. Holky měly asi pravdu jen jsem si to neuměla připustit a navíc nemám ráda když mají pravdu.

Jdu kolem malého baru, kam jsme dřív s holkama občas chodili, ale pak se tam Grace s Ginny přestalo líbit a tak jsme začaly chodit do kavárny. Jak jsem tak koukala na neonový nápis baru dostala jsem totální chuť na alkohol a tak tam zapadnu. Nasaju vůni alkoholu mísící se se smradem cigaret. Objednám si jednoho panáka whisky. Po něm ještě dalšího. Když mi barman podává třetího panáka všimnu si blonďatýho paka se sešitou hlavou. On si mě naštěstí nevšimne. Od tý doby co jsem ho nechala v nemocnici jsme se neviděli. A popravdě řečeno jsem se mi dokonce i schválně vyhýbala. Bála jsem se toho trapného rozhovoru, kdy se mi bude omlouvat a říkat, že ji to moc mrzí a já mu řeknu že se vlastně ani nic nestalo i když stalo, ale kdybych mu to řekla, cítím by se vůči mě trapně a přestal by se se mnou bavit. Nebo by byl nervózní a vypadlo by z něj nějaká totální blbost a přestala bych se s ním bavit já. Nebo by se k tomu večeru vůbec nevracel a když by to někdy někdo zmínil prohodili by jsme si takový ty krátký trapný bezvýznamný pohledy a že slušnosti by jsme změnili téma a začali si povídat třeba o počasí. To si radši dám o panáka navíc a tyhle předpovědi budoucnosti nechám utopit v alkoholu.

💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮💮
Tak jsem tu zas po velice dlouhé přestávce je tu new kapitola, tak snad se líbí 💐📖