Perla✔️

23- Bratři

/Z pohledu Kassiuse/

Sedim v čekárně v nemocnici. Čekám co bude s Perlou a vubec nevim co mám dělat. Srdce mi buší jako o závod. Je na sále už asi dvě hodiny. Co když se jí něco stane kurva? 
Cam se tady někde potlouká okolo nemocnice venku. Naprosto ho nechápu ty vole. Nemůžu se odlepit od židle na který sedim, poprvé mi tečou slzy z očí takhle dlouho...

.....

"Kassi, ale vždyť já sem chtěla na houpačku," řekne rozkošně Perla.

"Ale já sem tady byl první!" odpovídám jí.

"Prosím," prosí tiše a smutně. 
Slezu z houpačky a vysadím ji na ni. Potom si sednu vedle ní. "Můžeme tu být oba," řeknu tiše a obejmu ji okolo ramen...

.....

Slzy mi tečou ještě víc. Byla v bezvědomí. Proč tam jen tak stála sakra? Nechci aby umřela... Nechci... Proč se mi teď najednou vrací tolik vzpomínek z dětství? Vždycky sem je vytěsnil a najednou sou všechny zpět. 

.....

"Perlo, kde si?" volá na ni máma.

"Mami? Ten kluk od vedle si s ní hraje," řeknu se zlostí.

"Kassiusi, přestaň," okřikne mě matka ale já běžím ven před barák a strčim do toho kluka.
"Co děláš!" zaječí ten kluk.

"Kassi," řekne tiše Perla.
"Přestaň!" křikne ne na mě máma a já se zastavím. Dá mi nazadek a to mě naštve ještě víc. 
"Nech mě! Sahal na ní!" křičím na ní. Perla ke mně přijde a strčí do mě. Zavrčím na ni.

"Jen si se mnou hrál," řekne smutně a odchází s mámou do domu.
"Pojď, Kassiusi," řekne mi ošklivě máma.

.....

Vyskočím na nohy když uvidim lékaře, který operovali Perlu.
"Co je s ní?" strachuju se a slzy už mám otřené.
"Jste příbuzný?" zeptá se mě. 

Kurva. Nemůžu říct, že sem když nemám ani důkaz a hlavně nemůžu to nikomu říct.

"Ne... Ale je to moje přítelkyně..." řeknu tiše a čekám jestli tomu uvěřej a jestli mi něco řeknou.

"Promiňte, ale nemůžeme nic říct..." řekne a chtěj odcházet. Chytim toho doktora za ruku.

"Ne!" vyjedu na něj. "Co s ní do prdele je! Přivezl sem ji sem a sem jedinej koho kurva má! Musim vědět co s ní je!" 

Doktor se na mě dívá, ale nakonec je v jeho očích vidět soucit.

"Měla vnitřní krvácení, otřes mozku a zlomenou levou ruku. Nemůžu teď říct jak se to bude vyvíjet dál. Je mi to líto.."

"Na jakém je pokoji?" zeptám se jich už klidněji.

"Osm, rovně a pak vpravo." řekne mi ochotně.

Okamžitě přikývnu a odcházim na její pokoj.

Vejdu do pokoje a ona tam leží, je tam sama, nikdo tam není. Bez hnutí si tam leží a spí. Teda, vypadá, že spí. O chvíli později přijde doktor a dává tam její kartu.

"Kdy se probudí?" zeptám se ho.

"Nejsem si jistý, může to být za hodinu, za půl dne, za měsíc... Utrpěla velký šok a to nemluvím o té velké ztrátě krve z orgánů, to auto muselo jet aspoň stodvacet."