Perla✔️

24- Nemocnice

Sedím u jejího lůžka a dál už nic neříkám. Nemá to cenu. S Camem sem se nikdy nebavil a ani nehodlám začínat, jako malej sem se s nim jenom rval a fotrovi to bylo u prdele. Vždycky měl výhody a na mě se sralo. Já byl ten nejhorší. Pak k nám přišla Perla a všechno bylo jiný. Už od začátku sem jí chtěl chránit. Nikdy sem na to nezapomněl. Jen, nepamatoval sem si jak ta dívka kterou sem chránil vypadala. Je zajímavý jak si může člověk pamatovat tolik detailů. I když sem byl tak malej.

"Fajn, že si zase našel smysl svýho života. Akorát by to chtělo si konečně najít někoho, s kym bys byl a chránil ji. Protože Perla je jen tvoje sestřenka a nikdy nic jinýho bejt nemůže."

"Proto se takhle chováš? Protože už tvoje nic není? Protože už jí nemůžeš píchat? Nebo co? To ti celou dobu šlo jenom o to abys jí píchal? Seš ohavnej."
"Ty mi nemáš co vyčítat, dělal si to běžně..."
"Jenže já si k sobě žádnou děvku nenastěhoval a neměl sem jich víc najednou.. To fakt ne e. To je hnus."
"Nebudu se tady hádat, bratře. Tohle už je stejně jedno. Uzdraví se a půjde si zas po svým. je to fetka v bytě jí nechci."

"Pokud jí nechceš v bytě ty, může bydlet u mě. U mě měla otevřený dveře pořád..."

"Akorát kecy, jsi hajzl."
"A co takhle trochu úcty ke svému bratrovi?"

"Říkáš ty.. Odcházím, jo a Kassi, buď na ní hodnej. Zaslouží si to," řekne s úctou.
"Nazdar..."
*O den později*

Sedím na křesle v jejím pokoji. Dívám se na ní a nemohl sem ani na chvíli zavřít oči. Nějak mi to nedalo a v noci sem hledal něco o té autonehodě jejích rodičů a bylo to přesně tak jak si pamatuju já a jak mi to říkala máma. Problém je ten, že nechápu, jak sme mohli oba vytěsnit jak ona vypadá. A už vubec jak sme jí mohli nechat jít a pak ještě jí ubližovat, když sme jí znovu našli.

Vůbec nechápu, proč jí matka musela nechat dát pryč a když zjistila, že utekla, proč ji nikdo nehledal?
Přichází doktor.

"Dobré ráno," řeknu slušně.

"nějak brzo," řekne překvapeně.

"Ještě sem neodešel," řeknu mu a promnu si oči.

"Měl byste se vyspat, pane. Životní funkce jsou v normálu, dýchá dobře. Mám z ní radost, vypadalo to dost černě, ale zlepšuje se. Myslím, že bude v pořádku."
"Opravdu?" řeknu se štěstím.

"Nemohu nic slibovat, uvidíme během dneška a dalších dní jak se bude mít," řekne a usměje se na mě. "Lidí, jako jste vy by mělo být víc.." řekne mi.

"O čem to mluvíte?" zeptám se ho.
"No, málokdy tady vidím takovou starost a lásku jako od vás. Většinou se nechaj přemluvit ke spánku domů, nebo když řeknu že nejsou příbuzní, tak nic nesmí vědět, prostě odejdou. Víc se nesnaží... Ale vy ne.. Má štěstí že vás má..."
Problém je v tom, že tak úplně nevíte všechno. Ale co, malý lži neuškodí. 

"Myslim, že bejt víc lidí jako sem já, tak se všichni pobijem," konstatuju.

"Proč myslíte?"
"Protože sem rváč a všechno řešim se vztekem..."
"Někdy je to potřeba," řekne s úsměvem a odchází z pokoje.

***

Piju kafe a sedím na chodbě na lepším vzduchu než je v pokoji. Sestřička tam teď je a kouká se na funkce strojů a na to jak se jí daří. 
"Pane? Probouzí se," řekne radostně sestřička. Vylítnu ze židle, položim na ní kafe a vletim do jejího pokoje.
"Perlo," řeknu tiše a ona se malátně dívá okolo sebe.