AT FIRST SIGHT ✔ (CZ)

5.Kapitola

Z pohledu Bell

Dneska hrajeme a já pociťuju od rána nervozitu ze zápasu jako každý hrací den. Ta mě většinou přechází po vstupu na hřiště.

Momentálně jsem ještě doma, protože do zápasu je času dost. Ale stejně pojedu o něco dřív, abych se mohla pořádně připravit. Zrovna koukám na televizi, když tam naskočí sportovní zprávy, kde běží reportáž ze včerejšího zápasu hokejového týmu Pittsburgh. A kdo se to neukáže v té televizi než sám pan Colden. Odfrkla jsem si a poslouchala jeho rozhovor s reportérkou.

„Co říkáte dnes na Vaši hru? Myslíte, že bylo co zlepšovat, nebo kde nastaly v dnešním zápase chyby?"
„No dneska jsme nehráli přesně tak, jak bychom chtěli. Ve hře je ale ještě hodně bodů. My jsme určitě na dobré pozici, takže si myslím, že se nemusíme obávat o pořadí v tabulce. No a v dnešním zápase jsme nadělali spoustu chyb, ale taky jsme hlavně v bráně neměli naši jedničku. Neříkám , že Mark dnešní zápas odchytal špatně, ale všichni jsme zvyklí na Mala. Ten je taková naše jistota a na něj se všichni spoléháme, a proto jsme dnes byli v obraně slabší."
„Je podle vás 7:1 prohra hodně? Ponaučíte se z dnešního zápasu nějak? A co Váš dnešní gól, vlastně dnes jediný, který Váš tým vstřelil? Nevypadalo to, že byste z něho měl velkou radost? Proč?"
„No 7:1 je hodně,pro nás určitě. Když si vezmete, že jsme nedávno podobnou nálož dali Chicagu, které je ještě před Bostnem, tak nás to určitě zamrzí. A ponaučení z dnešního zápasu? Nezáleží na tom, na jakém místě v tabulce jste, ale na tom jak na toho soupeře nahlížíte herně, ne papírově. No, a abych vám odpověděl na poslední otázku. Nemá cenu oslavovat gól, který dáte 4 minuty před koncem za stavu 5:0. To mi přijde spíš smutné."
„Děkuji Vám pane Coldene za poskytnutý rozhovor."
„Nemáte zač a Nashle."

Potom rozhovor skončil a já se musela usmát sama pro sebe. Konečně mu taky někdo srazil to jeho ego. Ale myslím si, že ne jenom jemu. Potom co jsem viděla reportáž po zápase s Chicagem, jak se tam napařoval i ten druhej. Monte a Colden. Obě jména mi na jazyce zněla hořce, aby taky ne, takovéhle typy já moc dobře znám a podruhé už se nachytat nenechám. Při té myšlence jsem se znova usmála a koukla jsem na čas. Když jsem uviděla kolik je hodin, jsem rychle popadla tašku, ve které jsem měla věci a vyrazila ke stadionu. Dneska Kate vyzvedávat nemusím. Naštěstí! Úplně mi stačila ta poslední jízda ještě s Jennifer. Nechápu, co proti ní Kate má, ale to je už od začátku, co jsem se s Jenn začala kamarádit, ale je to čím dál horší.

Když už jsem byla u stadionu, zaparkovala jsem na místě pro fotbalisty a vystoupila. Vzala jsem si tašku a šla směrem k šatnám. Opatrně jsem otevřela dveře vedoucí do chodby, aby někdo nedopadl tak jako já. A to neopomínám zmínit, že mě se to stalo už po druhé a obojí udělal jeden a ten samý namyšlený blb. I když ten jeho úsměv není špatný. STOP! Přestaň na něj myslet! Okřikla jsem se v mysli a pokračovala dál v cestě. V šatně ještě nikdo nebyl, ale tak je to pokaždé. Já se snažím chodit dřív, abych se mohla soustředit.

Převlékla jsem se a zrovna si zavazovala tkaničky na kopačkách, když začaly přicházet první holčiny.

„Ahoj Bell!"

„Ahoj holky," odpověděla jsem.

„Tak co? Jak to dneska vidíš?" Zeptala se mě Grace Wilsonová, nejdýl hrající a nejzkušenější tady.

„Necháme to na osudu a uvidíme." Odpověděla jsem a usmála se na ní.

Zrovna jsem vycházela ze šatny a šla se rozběhat, když jsem mezi dveřma narazila na Kate.

„Ahoj kočko." Pozdravila mě Kate.

„Ahoj sluníčko." Oplatila jsem jí pozdrav a rychle jí objala, než jsem šla na hriště a Kate převléct.