AT FIRST SIGHT ✔ (CZ)

24.Kapitola

Z pohledu Nicka

Dnes je den D. Bell se má totiž dozvědět, jestli jí vzali do Arsenálu, nebo jestli zůstane tady se mnou. A jelikož už náš tým vypadl z play off, máme teď na sebe tím pádem více času. Hlavně teď když je možné, že se mi přestěhuje přes půlku světa, užíváme si společné chvíle, jak jen to jde. Zrovna ležím na gauči a koukám na televizi. Jsme zase nasáčkování u Bell, i když se tu občas před domem ještě mihne někdo s fotoaparátem, tak už jich tu není tolik, jako když jsme se vrátili. Zatímco tedy sleduji další zápas naší sezóny, Bell tu přede mnou nervózně přechází z jedné strany pokoje na druhou.

„Zlato, uklidni se. Oni se ti za chvíli ozvou." Řeknu, abych ji aspoň trochu povzbudil. Bohužel to nezabralo, protože ještě přidá do kroku a začne si tahat za vlasy.

„Jak můžu být v klidu, když se tu jedná o mojí budoucnost." Zavrčí na mě, jako kdybych jí řekl něco, čím jí naseru.

„Tak teda promiň no, jen se ti snažím říct, že když tu vyšlapeš cestičku, tak to stejně ničím neuspíšíš." Povím jí lehce ublíženě. Zastaví se v přecházení a upře na mě svoje krásné oči.

„Ne, to já se ti omlouvám, že jsem na tebe byla tak ostrá. Já jenom jsem strašně nervózní." Řekne, a pak přejde ke mne. Natáhnu ruku a stáhnu si jí do klína.

„Citrónku no tak, určitě tě vzali. Jsi nejlepší, i když bych si přál, abys tu se mnou zůstala, protože mi budeš strašně chybět, věřím, že tě vezmou. Já to totiž přímo cítím v kostech." Řeknu jí a následně ji políbím. Bell mi polibek opětuje, po chvíli se odtrhne a zadívá se na mě, následně mě rukou pohladí po tváři, jako by si chtěla zapamatovat mojí tvář.

„Víš, že tě miluju, že jo?" Zeptá se.

„Nadevše." Odpovím, a pak jí zase políbím. Takhle pokračujeme dobrou chvíli, dokud nás nevyruší zvonící telefon. Bell okamžitě vystřelí na nohy a popadne mobil, který následovně zvedne. Vypnu televizi a pozoruju její chování během hovoru. Dojde mi, že to musí být oni. Když hovor přijala, vypadala zmateně, potom se lehce usmála, to jí však vydrželo jenom chvilku, následně se totiž zamračila. Důkladně jí pozoruju, protože od té chvíle co to zvedla, neřekla ještě ani slovo. Bell poslouchá, co jí říkají a dál se mračí.

„Jo dobře, rozumím." Odpoví jim, ale neusměje se.

„Jo, tak nashle." Řekne, ukončí hovor, a pak položí mobil na stolek. Pozoruju její reakci, ale z jejího pohledu nejde vyčíst nic, teď se tváří nijak, ani se nemračí, ale ani neusmívá.

„No?" Pobídnu jí. Bell ke mne otočí hlavu, pak se s úsměvem ke mně rozběhne a skočí mi do klína.

„Vzali mě!" Zaječí a pevně mě obejme okolo krku. Přitisknu si jí k sobě ještě pevněji a zasměju se.

„Tak to je paráda! Gratuluju zlato! Já to věděl, jsi nejlepší!" Řeknu jí a dál jí objímám.

„Děkuju." Odtáhne se a krátce mě políbí.

„Akorát je v tom jeden problém." Dodá a já tak přikývnu na znamení, že může pokračovat, ať už je to cokoliv.

„Musím tam letět už za tři dny." Poví a smutně se na mě usměje. Úsměv ji trochu oplatím, protože mi bylo jasné, že odjede. Ovšem nečekal jsem to už tak brzy.

„To je v pohodě. Stejně bys odjela tak jako tak." Řeknu jí a pak jí zase políbím. Bell se mnou hned začne spolupracovat. Natočí se tak, aby na mne seděla obkročmo. Já si ji přitáhnu ještě blíž, ona mi obmotá nohy okolo pasu a já se i s ní zvednu a zamířím rovnou do ložnice.