AT FIRST SIGHT ✔ (CZ)

2.Kapitola

Z pohledu Nicka

Na dnešní zápas se těším jako dítě na Vánoce. Hrajeme s Chicagem. Ty musíme porazit levou zadní. Pár minut před zápasem nás trenér všechny poplácal po zádech a my jsme vyrazili na led, abychom se před zápasem trochu rozbruslili. Když jsem vyskočil na led, začal jsem objíždět svoje klasický kolečko podél mantinelu. Zrovna jsem projížděl kolem dvou holek. Ta jedna vypadala, že by radostí zešílela, ale ta druhá, o něco hezčí, se tvářila jako před smrtí. Tak to zjistím proč. Řekl jsem si pro sebe a zasmál se.

Tyhle kolečka jsem objel asi ještě dvě a začal střílet na branku. Potom rozhodčí zapískal a všichni jsme se připravili na zahajovací buly. Samozřejmě, že jsme je vyhráli a mohli jsme tak rozjet dnešní řežbu.

***

Po první třetině jsme vedli 2:0 a všichni byli kurva šťastní, že se nám zatím daří. Trenér nás v šatně pochválil, že hrajeme dobře a upozornil nás, abychom nepolevovali a hráli až do konce. Když jsme vycházeli ze šatny připojil se ke mně Luke, můj nejlepší kamarád, šťouchnul mě do ramene a zašeptal tak, abych to slyšel jenom já.

„Všiml sis těch dvou koček za mantinelem?" Přikývl jsem a pokračoval v cestě.

„Ta s hnědými vlasy je fakt kost. Dal bych si říct," zasnil se Luke a já se na celé kolo rozesmál. On se zarazil a kouknul na mě jako na idiota.

„Co je, vole?" Zeptal se mě.

„Tak ta by ti určitě dala." Smál jsem se dál a po chvíli pokračoval. „Viděls jak se tváří? Ta očividně není moc na hokej, takže nebude ani na hokejisty," mrknul jsem na něj a stále se smál jeho naivitě.

Když jsem skočil na led, ohlédl jsem se na to místo, kde seděly. Pořád se tvářila jako kyselá okurka. Fajn má to mít, Citrónek.

***

Ve třetí třetině jsme už vedli 5:0 a bláhově si to užívali. Zrovna jsem dostal přihrávku od spoluhráče a rozjel se na branku protihráčů. Obehrál jsem si brankáře a střelil gól do levé šibenice. Okamžitě mi vystřelily ruce do vzduchu. Vzápětí jsem byl spoluhráči přitlačen blíž k mantinelu, jak se na mě navalili. 

U jakého mantinelu stojím, jsem si všiml v momentě, kdy jsem otočil hlavu k fanouškům. Její kamarádka se mohla radostí potrhat, za to ona tam seděla jako suchá švestka na porážce. Zamával jsem jí a mrknul na ní.

Její reakce byla nečekaná. Teda trochu jsem to čekal, měla pohled toho typu: jseš mi u prdele. Ták fajn, řekl jsem si. Když jsem otočil hlavu kousek do strany, viděl jsem její kamarádku, jak asi umře radostí. Asi si myslela, že to patřilo jí. Ha, to určitě, i když nevypadá špatně. Je to ovšem typická uječená fanynka a takový nemám rád.

***

Je-to-tam! Vyhráli jsme 8:0. Nakonec jsem dal ještě dva. Celkem jsem trefil 3 góly za zápas, což je pro mě hračka, protože to zvládnu i se zavřenýma očima na dámských bruslích.

Když jsem se dostal do šatny, trenér mě poplácal, po mé šťastné 18, na zádech za dobrou hru. To si myslím, že jsem hrál dobře!, řekl jsem si pro sebe. Potom jsem se usadil na lavičku, kde už seděl Luke a celou pýchou se nadýmal. Jsme přece jenom borci!

„Viděl jsem, jak si zamával a mrknul na tu brunetu." Řekl z ničeho nic Luke. Koutkem očka jsem na něj kouknul a jenom pokrčil rameny.

„Pokud sis všiml tohohle, tak sis určitě i všiml toho, jak se zatvářila potom, co jsem to udělal." Mrknul jsem na něj tentokrát já a šel do sprchy.

***

„Nicku?"

„Hm?" Řekl jsem a otočil se na oblíkajícího se Luka.

„Co děláš dneska večer?" Zeptal se.

„Nevím, možná půjdu do baru a najdu si nějakou kočku na odreagování. Proč? Co budeš dělat ty?"

„No to právě že ještě nevím. Mohl bych se přidat?" Jenom jsem pokrčil rameny a popadl tašku s rozhodnutím to tu dneska zabalit.

„Nicku počkej, já už taky jdu!" Otočil jsem se za hlasem, který na mě volal a zastavil.

„To jsme jim to dneska nandali co?" Zeptal se Luke a hned na to se zasmál. Zasmál jsem se s ním, protože dneska to byl fakt skvělý zápas.

Potom rozrazil dveře vedoucí na chodbu a v tom se za nimi ozvalo: „Doprdele, co za debila neumí otevírat dveře??!!" S Lukem jsme se na sebe podívali, a pak se podívali na místo odkaď se to ozvalo. To bylo přímo na zemi za dveřmi a neseděl tam nikdo jiný, než náš Tvářím se jak kyselý citrónek. Než jsem stihl něco říct, Luke už zareagoval.

„Ahoj princezno, řekneš nám, jak se jmenuješ?" Ona ale na to nebrala ohledy a koukala přímo na mě. O co jí jde?!  Pohled jsem jí oplácel a musím říct, že teda takhle z blízka vypadá ještě mnohem líp, než za tím sklem. Ale opět, než jsem stihl něco říct, se rozletěly další dveře a z nich vylezla ta její kámoška. Tahle taky ušla, blondýna s výškou tak akorát, ale tohle byl přesně ten typ, jak jsem říkal před tím: šílená fanynka. Zatímco se Citrónek tvářil nezaujatě až nasraně, blondýnka sbírala bradu až odněkud z podlahy.

„No konečně!" Zareagovala naše princezna Citrónek. Popadla ji za paži a co nejrychleji ji táhla pryč. Byly za nimy vidět jen dvě šmouhy v dáli. Po chvilce jsem se otočil na Luka, který stále vypadal nějak mimo z našeho malého setkání.

Vrazil jsem mu loktem do ruky a pokynul mu, abychom si šli po svém.