AT FIRST SIGHT ✔ (CZ)

11.Kapitola

Z pohledu Bell

Ráno mě vzbudilo silné bušení na dveře. Co to sakra zase je?! To se zase Kate nebo Jenn pomátla?! Kouknu na budík a všimnu si, že je ještě brzy na jednu z holek. Když se pak ozve prudké zabušení, začnu pomalu soukat z postele.

„Už jdu proboha!" Zakřičím, než toho dotyčného návštěvníka za dveřmi napadne opět zazvonit. Když dojdu ke dveřím ani nenahlédnu do kukátka a rovnou odemknu a následně otevřu dveře. To co vidím před sebou se mi rozhodně moc nelíbí. Rychle se vzpamatuju a dveře se snažím rychle zavřít, ale to se mi nepovede, protože je zablokuje nohou.

„Do prčic Nicku, nech mě být!" Zavrčím a pořád tlačím do dveří a marně se je snažím zavřít.

„Ne! Ty toho nech! Teď mě hezky pustíš dovnitř a nechci slyšet žádné odmlouvání, protože my si musíme promluvit. Ať se ti to líbí nebo ne." Řekne Nick, a pak ještě víc zatlačí do dveří, až nakonec o krok ustoupím a on tak vleze ke mně do bytu. Zavře za sebou a začne se rozhlížet.

„Máš to tu pěkný."

„Kvůli tomu tady rozhodně nejsi, abys mi tu očumoval dům a chválil mi ho. Takže co chceš?! A stručně!"

„Tys nepřišla." A je to tady!

„Ne, nepřišla."

„A můžeš mi říct proč? Vždyť si mi do očí řekla, že přijdeš a pak nic!" Je na něm vidět, že začíná být nasranej. Nechápu proč. Egoista.

„Snad si nemyslíš, že všichni budou skákat, jak ty pískáš!" Lechce ironicky se zasměju a vidím, že to ho naštvalo ještě víc.

„To si nemyslím! A ani nechci! Já tě chci jen pochopit! Proč tohle všechno vyhýbání? Proč ty lži?" To už je totálně nasranej, protože už se neudrží a začne na mě řvát. A to já nemám ráda, jelikož si vždy vzpomenu na minulost. I když se snažím sebevíc, nedokážu to potlačit. Tak že cítím, jak se mi začínají oči naplňovat slzami. To ho zarazí a zůstane na mě koukat. „Ach Annabell sakra!" Natáhne ke mně ruku, ale já ucuknu a ustoupím ještě o krok. Jak ví mé jméno?!

„Neříkej mi tak sakra! A prosím můžeš jít pryč?" Zašeptám. Snažím se znít a vypadat silně, ale asi to tak nevypadá. Nick zakroutí hlavou a začne ke mně přistupovat. Já naopak začnu couvat dokuď nenarazím do skřínky za mnou, na které se po nárazu začnou otřásat věci.

„Ach Citrónku, co ti kdo udělal?" Zeptá se a v očích mu vidím smutek smýchaný se vztekem, který však tentokrát není mířený na mou osobu.

„To není tvoje věc a vůbec nechápu, co tady ještě děláš. Snad jsem ti řekla, že o tebe nemám zájem." Snažila jsem se mluvit pevným hlasem a vypakovat ho z domu pěkně rychle.

„Ale já mám zájem o tebe." Zašeptá, a pak mě lehce pohladí rukou po tváři a setře mi tak slzy, které tam ještě zůstaly.

„Ale proč? Proč já? Co na mě vidíš tak zajímavého? Na světě je dalších tisíce holek, které by za tohle byly rády. Tak proč sakra já? Když vidíš, že ti za to nestojím a nestojím ani o tebe." Začne kroutit hlavou a přitom se tiše pochechtává.

„Jo to kdybych tak věděl, ale ty jsi něčím jiná. Jsi úžasná, nesobecká. Možná trochu tvrdohlavá." Zasměje se a já se musím taky pousmát, ale stále ho nechápu, proč si vybral zrovna mě. A štve mě, že mě nutí se usmívat.

Začne přecházet sem a tam, když se najednou zastaví a otočí se na mě.
„Pojď se mnou na rande." Otevřu pusu, abych začala odporovat, ale zvedne ruku ve znamení, že nemám nic říkat. „A NE neberu jako odpověď Annabell. Zítra tě vyzvednu. V pět hodin odpoledne a ty budeš připravená."

Zase použil mé jméno. Nechci, aby mě tak ještě někdo oslovoval, jsou v tom až moc velké vzpomínky.

„Já mám zítra zápas. A jak si zjistil mé jméno?!" Zavrčela jsem na něj.

„Tak půjdeme po zápase. To je jedno. Já si pro tebe klidně dojedu ke stadionu, ale ty jdeš, ať se ti to líbí nebo ne." Řekl to s nadhledem a naprostou samozřejmostí." A své jméno máš napsané na poštovní schránce." Mrknul na mě a uculil se.

„Nemůžeš mě donutit!" Odpovím tvrdě, protože si nenechám nikým poroučet. A od něho už vůbec ne.

„Můžu udělat cokoliv, co jenom chci. Mohl jsem si zjistit, kde bydlíš a můžu udělat klidně i tohle." Pomalu ani nedopoví větu a rychle se ke mně skloní, a pak mě tvrdě políbí s takovou razancí, až narazím zase do skříňky za sebou. Ze začátku spolupracuju, asi to bude tím, že mi vůbec nedochází co se to vlastně děje. Když mi mozek začne zase naplno pracovat, prudce do něj strčím. Nick ode mě o krok ustoupí, toho využiju a vlepím mu silnou facku, až mu zůstane na tváři otisk mojí ruky. Jauvajs. Ruka mě pálí jako čert, takže bych se nedivila, kdyby ho to taky pekelně zabolelo.

Nick se chytne za tvář a kouká na mě, jako kdybych spadla z Marsu. Asi ho ještě žádná holka nepraštila.
„Fajn, tohle jsem asi posral."

„Jo, to teda posral. A teď jestli můžeš, tak prosím, tamhle jsou dveře. Tak že kdybys mohl, byla bych opravdu ráda kdybys odešel." Řeknu a přitom ukážu na dveře.

„Dobře, pokud to takhle chceš, tak já půjdu. Ale neboj se, my dva jsme spolu totiž rozhodně ještě neskončili." Ignoruju ho a stále přitom ukazuju na dveře. „Klidně se na mě ani nepodívej, jak chceš, ale já od teď budu chodit každý den a každý den se tě budu snažit přemluvit, aby sis se mnou vyšla. Předem ti ale oznamuji, že jestli se rozhodneš přestěhovat, tak ani to ti nepomůže, protože já bych tě našel i v té největší díře na zemi." Oznámí a to už se otáčí k odchodu.

„Nedělej to." Zašeptám tiše. „Nech mě na pokoji, zapomeň na mě a žij dál bez toho, aby sis vzpomněl, že vůbec existuju." Začne kroutit hlavou a znovu se na mě otočí obličejem.

„Ty to nechápeš viď? Hned na první pohled si mě zaujala a nechci abys mi zmizela ze života, na to jsem si tě až moc oblíbil. Ty už jen tak z mého života neodejdeš a o to se osobně postarám." Usměju se nad jeho slovy a s jistotou jakou je říká.

„Bože, tvoje ego je fakt mega obrovský. Jestli si s tím nedojdeš k doktoru, tak ti to přeroste přes hlavu, až ti celá praskne." Řeknu stále s úsměvem a i Nick se usměje.

„Fajn, takže se zatím měj. Annabell." Řekne, než se otočí a vyjde ze dveří, které za sebou zabouchne. Já nad tímhle celým rozhovorem jenom zakroutím hlavou a jdu zpátky do postele si lehnout. Spát už asi nedokážu, protože tohle určitě na nějakou dobu zabaví mé myšlenkové pochody. 

Omlováme se za opožděnou kapitolu, byly menší problémy. ;)