AT FIRST SIGHT ✔ (CZ)

20.Kapitola

Z pohledu Nicka

Dnes je to přesně týden co táta umřel. A dnes se také konal jeho pohřeb. Zrovna jedu z kostela rovnou za Citrónkem, který mě snad už nevyhodí. Protože potřebuju kamaráda, který mě obejme, a kterému se budu moct vypovídat, a že bych chtěl Luka zrovna objímat, tak to opravdu ne. Před jejím domem zaparkuji a vydám se ke dveřím. Poté zaklepu a čekám, než mi otevře. Po chvíli, už se otevírají dveře, za nimiž stojí Bell opírající se o hůlky.

„Ahoj." Pozdravím a smutně se pousměji.

„Ahoj. Co tady děláš?" Zeptá se překvapeně a sjede můj oblek od shora až dolů, pak se mi zase zadívá do očí s jasnou otázkou, kam jsem tak vyšňořenej. Zatajil jsem jí, že dnes je pohřeb.

„Já jedu z pohřbu." Po tomhle přiznání se jí v očích objeví pochopení. Otevře dveře a nechá mě tak projít dovnitř. Zabouchne za mnou dveře a vydáme se do obýváku, kde se posadí na gauč a já hned vedle ní.

„Nicku jseš v pořádku?" Nechápavě se na ní otočím a to jí nejspíš rozhodí.

„Co je řekla jsem něco špatně?" Zeptá se znovu. „Jo jasně, blbá otáz..."

„To je snad poprvé, kdy si mi neřekla Dominicku,"užasle se na ní podívám. Když jí dojde, co jsem řekl, zamračí se na mě.

„Děláš si ze mě srandu viď?! Tak já se tě tu ptám, jestli jsi v pohodě, protože měl dneska tvůj táta pohřeb, ale ty řešíš, jak jsem tě oslovila?Víš co? Trhni si NICKU!" Zavrčí na mně naštvaně se silnou dávnou sarkasmu v hlase a důrazem na mé jméno. Začne se hrabat z pohovky. Natáhnu ruku a zastavím ji.

„Ježíš stůj! Já to tak nemyslel, ale co bys dělala ty, kdyby ti umřel tvůj táta, ale tys věděla, že ať už uděláš cokoliv, nikdy ho tím nevrátíš zpátky?!" Tenhle výrok jí naštval ještě víc než před tím, ale nevím proč. Hlavně jsem si taky všiml, že jí oči zahalil stín smutku. Odstrčila mojí ruku a rychle se zvedla a odkulhala pryč. Co jí do kruci je?! Vždyť jsem neřekl nic tak hrozného. Ona určitě nepoznala, jaký to je, když jí umře jeden z rodičů. Pak mi to došlo. Do prdele! Já jsem debil! Rychle vylítnu za ní, najdu jí, jak se opírá v kuchyni o linku. Dojdu k ní a položím jí ruku na rameno.

„Annabell,"hlesnu potichu:„pověz mi pravdu." Šeptnu jí jemně.

„Nevím, co bych ti měla povídat." Řekne a přitom se na mě podívá. Ta holka je tvrdohlavá jako bejk, možná hůř.

„Mám toho dost. Přestaň pořád něco zakecávat a zapírat a konečně mluv!" Zvýším na ní hlas, přičemž sebou trhne.

„Řekni mi pravdu!" Řeknu teď už potichu.

„Annabell, co se stalo s tvým tátou?!" Nedám jí pokoj a položím jí zásadní otázku.

„Je mrtvý!" Zařve na mně. Otočí se ke mne zase zády, ale stihnu si všimnout slz, které se jí linou po tvářích.

„Oba jsou mrtvý." Zašeptá už potichu, já to však slyšel i tak. Je tady takové ticho, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Po jejím přiznání k ní dojdu. Otočím jí k sobě a silně jí obejmu. Za chvíli ucítím, jak i ona zvedla ruce a obmotala je okolo mě. Obejmu ji ještě pevněji a přitom jí začnu hladit rukou po zádech.

„Řekneš mi, co se stalo?" Zeptám se jí potichu, skoro až šeptám. Ona zakroutí hlavou a dál mě pevně objímá.

„Proč?" Zeptám se.

„Protože o tom nerada mluvím." Odpoví. „A stejně tomu už nijak nepomůžeš."

„Prosím řekni mi to Annabell, já vím, že tě to bolí, ale musíme být k sobě upřímní." Zvedne hlavu a překvapeně se na mě podívá.