Nenávist předchází lásce [I. díl Dramione trilogie] ✓

12. Období chladu

Stál na schodech a díval se na ni, jak se vzdaluje. Nezmohl se na jediné slovo. Co to do ní vjelo? Proč se chová tak podle?

Hermiona vyšla schody a zatočila za roh. Zmizela z dosahu jeho očí a ty její zaplavily slzy. Bylo jí ze sebe na nic. I přesto, že se jednalo o Malfoye, který ji celé roky ponižoval a oslovoval ji těmi nejhoršími nadávkami. Snížila se na jeho úroveň a záměrně mu ublížila. Tohle nebyla ona.

„Stůj!“ zařval a doběhl ji.

Neotočila se, rychle si rukávem utřela slzy, které si probojovaly cestu na její tvář a šla dál.

„Slyšela jsi?!“ řekl poněkud naštvaně Draco. Jako by snad bylo její povinností ho poslouchat. Chytil ji za loket. Hermiona se mu hned vysmekla a konečně se na něho otočila.

„Co ještě chceš, Malfoyi?!“ vyštěkla na něho a pohlédla mu zpříma do očí.

Nepoznával ji. Sice nikdy nemohl tvrdit, že ji snad zná, ale tohle nebyla ona. Pohled v jejích očích byl prázdný a zároveň byl plný zloby.

„Co se stalo?“ zeptal se už poněkud klidněji. Netušil proč tady teď před ní stojí a škemrá o vysvětlení. Nevěděl, proč se ponižuje, ale stál tu a zíral na ni. V jeho očích se odrážela bolest.

„Všechno!“ zařvala na něho a udělala krok dopředu. „Nevím, o co přesně ti jde a ani to vědět nechci. Změnil ses, Malfoyi. Všechno, co jsem dělala, jsem dělala jen proto, abych zjistila, co děláš a co máš v plánu. To, že tvůj povedený otec je Smrtijed všichni víme, ale že ses k těm ubožákům, k těm Voldemortově poskokům bez mozku, přidal i ty, vypovídá o tom, co jsi zač. A nehodlám v tom dál pokračovat, ani kvůli Harrymu.“ Hermiona dokončila svůj monolog a Draco na ni nevěřícně zíral. Stála tam a dívala se mu přímo do očí.

„Jsi ubohá šmejdka,“ procedil mezi zuby a odešel.

Nenáviděl ji, nenáviděl sám sebe. Jak se jen mohl ponížit natolik, aby se zahazoval s někým jako je ona? Jak se mohl nechat urážet od člověka, který mu nesahá ani po kotníky? Byl na sebe neskutečně naštvaný, srdce mu vzteky bilo tak, že si myslel, že mu snad každým dalším úderem vyskočí z hrudi. Měl chuť někomu ublížit, na někom se vybít. Ale k jeho smůle a ke štěstí někoho jiného, nebyl nikdo v dosahu.

***

Poslední zářijové dny uběhly jak voda a byl tu říjen. Ochladilo se. Nejen venku, ale i city Hermiony a Draca se pomalu, ale jistě blížily k nule.

Po posledním setkání, které pro oba bylo zničující, veškerý jejich kontakt zanikl. Potkávali se čím dál méně. Skoro by se dalo říct, že se vídali jen na společných hodinách, na kterých se taky ignorovali, jak jen to bylo možné. Jako by snad jeden pro druhého neexistoval, jako by to, co se mezi nimi stalo, byl jen výplod jejich fantazie. Proplouvali vedle sebe jako dvě vzdálené lodě na širém oceánu.

Hermiona bojovala sama se sebou. Bylo jí líto všeho, co mu řekla. I když v hloubi duše cítila, že to je pravda. Minimálně to, co se týkalo Smrtijedů. Přesvědčovala sama sebe, že to, co udělala, bylo správné. Pokud chtěla sama sebe zachránit před touho situací, udělat to musela. Ač ji to bolelo, přiznat si to nechtěla.

Většinu svého času trávila s Harrym a Ronem. A pokud to šlo, i s Ginny, která se však pořád učila na NKÚ. Ginny věděla, že se Hermiona trápí, ale neměla jí jak pomoct. A nebo možná nechtěla, jednalo se přece o Malfoye.

Hermiona jí řekla o tom, co se stalo, ale část o Smrtijedech vynechala. Nevěděla proč, ale říct to nechtěla. Připadala si hloupě. Kdyby to komukoliv řekla, mohl ho Harry zastavit a překazit mu dokončení jeho úkolu, o kterém se Hermiona domnívala. Ale nemohla, nemohla to říct.

***

Draco všechen svůj volný čas trávil v Komnatě nejvyšší potřeby, aby konečně dokončil úkol, který mu Pán zla zadal. Ale ač se snažil sebevíc, stále se mu to nedařilo. Byl pod obrovským tlakem a i přesto jeho myšlenky stále utíkaly k Hermioně. Nenávist, kterou k ní dlouhá léta cítil a která vlivem posledních dní utichla, znovu nabírala na síle. Chtěl se jí pomstít, chtěl jí ublížit, ale nemohl. Pral se sám se sebou. Nepoznával se.

***

Byla půlka října. Nebelvírští zrovna seděli u večeře, když jim Harry oznámil, že se zítra bude konat výběr hráčů do famfrpálového týmu Nebelvíru. K Ronově smůle se přihlásil na pozici brankáře i McLaggen a na Harrym bylo rozhodnout, koho z nich do týmu vezme. Jelikož v týmu měla své místo i Ginny a Harry oznámil, že to rovnou spojí s tréninkem, rozhodla se Hermiona, že půjde Rona podpořit přímo na hřiště.

Následujícího rána všichni společně snídali, když se u jejich stolu objevil Malfoy společně s Crabbem a Goylem.

„Slyšel jsem, že se chceš stát brankářem, Weasley,“ řekl posměšně Malfoy a nasadil arogantní úsměv, pro něj tak typický.

„Starej se o sebe, Malfoyi!“ odsekl Harry.

„S tím smetákem, co dědíte v rodině, bys spíš mohl uklízet tribunu. Udělal bys větší službu,“ dodal Malfoy a Crabbe s Goylem se zasmáli.

Ron s Harrym společně vstali a vytáhli hůlky. Malfoy se svými kumpány udělal to samé.

„Varuju tě, Malfoyi!“ zasyčel na něho Harry a probodával ho nenávistným pohledem.

„Co chceš udělat, Pottere? Pokusit se mě znovu zabít?“ zeptal se s povrchním úšklebkem Malfoy a Harry doslova pěnil.

Hermiona vstala z lavičky a s hůlkou v ruce se bez jediného slova postavila před Harryho a Rona, čelem k Malfoyovi. Věděla, že jí nic neudělá. Dívali se navzájem do očí. Oba dva za sebou měli své lidi, svoji pojistku. Vypadalo to, jako by to byl jejich vlastní osobní boj a bylo to poprvé po tolika dnech, co ani jeden neignoroval existenci toho druhého. Pro ostatní to byl pouhý krátký oční kontakt dvou nepřátel, pro ně dva to však byl pohled plný významu. Bouřkové oči Draca Malfoye a oříškové oči Hermiony Grangerové se spojily v jeden pohled - v pohled plný bolesti.

Malfoy sklopil hůlku a Crabbe s Goylem udělali to samé. Po nich i Hermiona, v závěsu s Harrym a Ronem. Změřil si ji povrchním pohledem a spolu s Crabbem a Goylem odešel. Dívala se, jak odchází ke stolu a v hlavě měla zmatek.

„Nemusíš nás pořád bránit, Hermiono!“ řekl Ron a tím Hermionu vyrušil z myšlenek. Z jeho hlasu poznala, že je naštvaný.

„Musím,“ zamumlala si pro sebe a posadila se zpátky na své místo. Harry s Ronem odešli se slovy, že se jdou připravit na trénink.

Ginny, která seděla naproti, na ni významně pohlédla a zdálo se, že nad něčím soustavně přemýšlí. Pohledem párkrát zamířila ke zmijozelskému stolu.

„Co se zase děje, Ginny?“ zeptala se s úsměvem Hermiona.

„Ale nic,“ odpověděla, „já jen, no, bylo to zvláštní,“ dodala a prohlížela si ji.

„Co přesně?“ znovu položila otázku Hermiona, kterou její chování lehce znervózňovalo a pohlédla na Ginny. Ta znovu hleděla ke zmijozelskému stolu s vráskou mezi obočím, která se jí udělala vždycky, když nad něčím přemýšlela.

„Já ani nevím,“ řekla s úsměvem rudovláska a sklonila se k talíři, aby se na Hermionu nemusela dívat.

Hermiona chování své kamarádky sice moc nepochopila, ale nepřemýšlela nad tím. Sklonila se znovu ke knize, kterou četla předtím, než je vyrušil Malfoy, ale myšlenkami byla někde úplně jinde.

Ginny vzhlédla ke vstupu Velké síně a pak se otočila zpátky k Hermioně. „Budu muset jít,“ pronesla z ničeho nic a balila si věci.

„Počkej, kam?“ zeptala se překvapeně Hermiona, protože byly s Ginny domluvené, že na hřiště půjdou spolu.

„Musím si ještě něco zařídit. Uvidíme se na hřišti!“ zavolala za ní, když rychle vybíhala z Velké síně.

Hermiona se za ní dívala a smála se. Ginny totiž právě narazila do Nevilla, který zrovna vcházel a shodila ho na zem. Podívala se za sebe, kde byl zmijozelský stůl. Malfoy tam ale nebyl.