Nenávist předchází lásce [I. díl Dramione trilogie] ✓

37. Skrz bouři

„Opravdu to tak chceš?“ zeptala se poněkud klidně Hermiona, která úspěšně bojovala se slzami, které se snažily najít cestu ven z jejich očí. Rozhodla se však, že tohle všechno, ten konec, který nastal, příjme se vší hrdostí.

Draco se zastavil pár kroků před východem z Komnaty. „Bude to tak lepší,“ odpověděl, aniž by se otočil. Věděl, že pokud by se jí podíval do očí, poznala by, že lže.

Hermiona se ironicky pousmála. „Jak pro koho.“

„Pro tebe určitě,“ řekl rychle Draco a tentokrát se na ni otočil. Ruce si nervózně strčil do kapes od kalhot. Hermiona mlčela. „Weasley nikomu neřekl, co zjistil... záleží mu na tobě,“ procedil skrz zuby, protože mu tahle slova přes pusu moc nešla, u ušklíbl se. To se teď snaží Weasleyho dohodit Hermioně?

„No...“ povzdechla Hermiona. „Neměl co říct, vymazala jsem mu paměť,“ řekla, jako kdyby to byla naprosto normální věc.

Draco se na ni udiveně podíval. „Proč?“

„Zkus hádat,“ odsekla s úšklebkem.

„Neměla jsi to dělat,“ řekl vážně Draco. „Pokud jsi to kouzlo nepoužila správně, může Weasley...“

„To už není tvoje starost!“ skočila mu do řeči Hermiona a zamračila se. „A určitě jsem ho použila správně,“ dodala sebejistě a Draco se ušklíbl. No jistě, pomyslel si.

„Ale máš pravdu, bude to tak lepší,“ řekla po chvíli ticha, opřela se o komodu, která stála na začátku jedné z uliček a pohlédla na něho. „Já už to dál nezvládnu,“ přiznala. „Víš, jak vyčerpávající to je?“ pokračovala a Draco ji mlčky sledoval. „Víš, jak těžkě je vědět, že se chystáš udělat něco, čeho budeš po zbytek života litovat a nesmět to nikomu říct? Nesmět ti pomoct?“ pokládala jednu otázku za druhou, ale odpovědi neočekávala. Byla v ráži. Chtěla na něho vybalit všechno to, co ji trápilo. Poprvé za tu dobu, co k sobě mají tak blízko, nedokázala udržet své emoce na uzdě. „Ani si nechceš nechat pomoct! Přitom si jsem jistá tím, že Fénixův řád by tebe i tvou matku dokázal ochránit!“ řekla a s očekáváním na něho pohlédla. Setkala se však jen s jeho kamennou tváří, na které se teď objevil posměšný úšklebek.

„Stejně jako tenkrát Pottera a jeho rodiče?“

Hermiona zakroutila hlavou. „Myslím, že víš, kdo za to mohl,“ odpověděla na jeho poznámku. „Konečně máš možnost ostatním ukázat, kdo doopravdy jsi,“ dodala po chvíli ticha.

„Víš, kdo jsem. Jsem smrtijed, Hermiono,“ řekl ledově a Hermioně při těch slovech naskočila husí kůže.

„Podle mě máš do něho sakra daleko,“ odpověděla rozhodně a Draco se zašklebil.

„Přestaň si konečně nalhávat něco, co se nikdy nestane!“ řekl chladně a jeho oči byly tvrdé - takové, jak je dlouho neviděla. „Nemůžeš mi pomoct, rozumíš?!“ zasyčel a jeho tvář byla znovu kamenná. „Pochop konečně, že není jiná cesta!“

Hermiona vstala a upřeně se mu podívala do očí. „Vždycky je jiná cesta, Draco,“ řekla klidně. „Jen je potřeba nebýt zbabělec.“

„Zbabělec?“ zeptal se Draco poněkud překvapeně. Takové oslovení zrovna od ní nečekal. „Tím pro tebe jsem?“ zeptal se znovu. Teď už poněkud hlasitěji.

Hermiona si povzdechla. „Přestaň. Víš, jak jsem to myslela,“ řekla, ale zdálo se, že ji vůbec neposlouchá.

„Nevíš vůbec nic, Hermiono!“ pronesl s naprostým klidem.