Nenávist předchází lásce [I. díl Dramione trilogie] ✓

23. Den odjezdu

„Nebude ti tady smutno?“ zeptala se Ginny s vráskou na čele a starostlivým výrazem ve tváři.

Hermiona se na ni povzbudivě usmála. „Nebude, neboj,“ ujistila ji, i když si tím nebyla tak moc jistá. Samozřejmě, že jí bude smutno.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ položila další otázku Ginny.

„Ne,“ řekla rozhodně Hermiona a pokusila se o úsměv.

Tohle věčné vyptávaní Ginny, Rona a Harryho jí už poněkud vadilo. Kdyby s nimi chtěla jet, tak by jela. Jenže jí se jaksi nechtělo. A sama rozhodně nebude... To jim však nemohla říct. Už ani Ginny, která jí dala před pár dny jasně najevo, že v tom, co dělá, ji nehodlá podporovat. Hermiona ji chápala. Ale stejně jí chybělo svěřit se někomu se vším tím, co se děje - a hlavně, co se děje s ní.

„Dobré ráno!“ pronesla dlouze rudovláska s úsměvem na rtech směrem k Harrymu a Ronovi, kteří právě dorazili do Velké síně na snídani.

Ron jen ospale kývl na pozdrav a Harry políbil Ginny na čelo. Bylo na oba poměrně brzo a tak většinu času u snídaně mlčeli a poslouchali Ginny, která narozdíl od nich pusu nezavřela. Mluvila o tom, jak u nich na Vánoce bude i většina členů Fénixova řádu, že přijede i Bill a hlavně Fred s Georgem. Vyprávěla taky o všech možných rošťárnách, které dvojčata za minulé Vánoce provedla a Hermiona ji s radostí poslouchala. Na malou chvíli si přála, aby mohla jet s nimi. Hned ji to však přešlo, jelikož zvítězila její touha a zvědavost. Přestala Ginny poslouchat a myšlenky jí přešly k Malfoyovi. Snažila se přijít na to, co má za lubem, když chtěl, aby tady zůstala.

„Tak jdeme?“ vyrušil ji hlas Ginny, která do ní šťouchla, aby se zvedla.

Společně se všichni čtyři vydali do Nebelvírské věže, aby si vzali věci.

„Zůstává tady Malfoy nebo ne?“ zašeptal Harry směrem k Hermioně, když vycházeli schody.

„Harry, já opravdu nevím. Nemluvila jsem s ním od... od tamtoho,“ řekla nervózně, aniž by se na něho podívala. Bála se, aby snad Harry nepoznal, že mu zase lže.

Harry si povzdechl a s upřímným zklamaním odpověděl: „No, plánek máš. Tak kdyby tady zůstal, víš, co máš dělat.“

Hermiona jen přikývla a dál už pokračovali mlčky. Její nálada povadla a cítila se znovu strašně. Zase mu musí lhát, pořád dokola. A navíc, někde v hloubi duše cítila, že Harry to ví, musí mu být jasné, že mu neříká pravdu.

***

„Podívej, co pro tebe mám!“ řekla nadšeně Pansy a podala Dracovi malou krabičku převázanou červenou stuhou.

„Co to je?“ zeptal se bez zájmu, aniž by si krabičku prohlédl.

Pansy se zamračila. „No přece dáreček. Ode mě!“

„Já pro tebe nic nemám,“ odpověděl stroze a položil krabičku na stolek vedle pohovky. Kdyby byla obvázaná zelenou mašlí, možná by tu krabičku i otevřel. Ale nebelvírská červená?

„To přece vůbec nevadí,“ odpověděla s hraným úsměvem, za kterým se schovávalo zklamání. „Stačíš mi ty.“

Draco se nuceně pousmál a Pansy ho obdařila jedním ze svých širokých úsměvů a odběhla zpátky ke svým kamarádkám.

Nechápal, proč se pořád tak ponižuje a neustále za ním chodí. Přece jí musí být jasné, že o ni nikdy nestál a nikdy stát nebude. I přesto, že se jejich rodiče přátelili a stále dokola se je snažili jakýmkoliv způsobem dostat k sobě. Možná proto s ní jedná tak odměřeně.