Nenávist předchází lásce [I. díl Dramione trilogie] ✓

18. Jistota

Seděli opřeni o zeď a mlčeli. Ani jeden nevěděl, co říct. Pomalu se začalo stmívat a ticho, které je obklopovalo, rušily jen vzdálené zvuky vycházející pravděpodobně ze Zapovězeného lesa.

„Řekneš mi, co děláš?“ prolomila ticho po nějaké době Hermiona, ale nepodívala se na něho. Dál zírala před sebe, odpověď znala totiž předem.

Draco se pobaveně ušklíbl. „Ne,“ řekl bez rozmýšlení.

„Dozvím se to někdy?“ položila další otázku a tentokrát se na něho otočila.

Jistě, dozví se to všichni! Problesklo mu hlavou, ale Hermioně na její otázku neodpověděl, nechtěl. Někde z dálky zavyl Tesák a oba otočili hlavu tím směrem.

„Měl jsi na výběr?“ zeptala se znovu Hermiona. Chtěla konečně znát odpovědi na své otázky, ale dostat něco z Malfoye byl téměř nadlidský úkol.

Chtěl jí to říct, chtěl jí říct všechno - že na výběr neměl, že se ho nikdo na nic neptal, že platí za chyby svého otce, bez jakékoliv jiné možnosti. Postavili ho před hotovou věc a on ji musel splnit. Musel, jinak za to zaplatí svým životem. On i jeho rodina. Neřekl však nic a dál mlčel. Nemohl jí přece prozradit všechno, bojovali každý za jinou stranu a už tak toho věděla až příliš.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ pronesla ironicky a pousmála se.

Konečně se na ni otočil a se zájmem si ji prohlédl. „Zato ty mluvíš až moc, Grangerová!“ řekl s úšklebkem a Hermiona se zamračila.

Už mu chtěla znovu odporovat, když v tom ji Draco v rychlosti popadl a povalil ji na studenou trávu. Neprotestovala. Lehce ji zalehl svým tělem a rukama se opřel o zem na úrovni její hlavy.

„Někdo by tě měl umlčet,“ zašeptal a jeho rty teď byly nebezpečně blízko těch jejích.

Jemně ji pohladil po tváři a díval se na na ni až příliš pronikavě. Hllasitě se jí rozbušilo srdce. Sklonil se, chtěl ji políbit, ale Hermiona odvrátila hlavu k jeho levé ruce, protože ji něco zaujalo. Zpod rozepnutého rukávu košile mu vyčnívalo Znamení zla. Draco si ihned uvědomil, co ji zaujalo a okamžitě se převalil, postavil se a rukáv si poněkud prudce stáhl dolů. Nepodíval se na ni, postavil se zády k ní a zíral někam před sebe. 

Hermiona se mlčky zvedla ze země a zadívala se mu do zad. Snad poprvé za celou dobu nechtěla, aby se na ni otočil. Nikdy neviděla Znamení zla takhle zblízka, vyděsilo ji to. Vědět o tom a vidět to na vlastní oči je rozdíl. Uvědomila si, že si není úplně tak jistá, že se přes tohle dokáže přenést. Beze slova se otočila a zamířila do hradu. 

Draco se otočil za sebe, aby ji viděl odcházet. Měl vztek. To si nemohl dát větší pozor?! Na druhou stranu... věděla o tom, tak co ji na tom tak překvapilo? Hlavou mu probleskla myšlenka, že teď se Hermiona se svým tajemstvím Potterovi určitě svěří a pocítil ještě větší nával vzteku. Riskoval už příliš. Poprvé jí přizná, čím se stal a teď jí to i názorně ukáže? Stačila by jedna její věta a celý jeho plán by ztroskotal a on přijde o život. Kvůli ní - kvůli mudlovské holce, kterou celé roky nenáviděl a která ho za poslední dobu až příliš očarovala. 

Podíval se na kapesní hodinky, byl čas večeře. S rukama v kapsách se vydal pomalým krokem zpátky k hradu a hlavu měl stále plnou myšlenek. 

***

„Proč máš ve vlasech trávu?“ zeptal se Ron namísto pozdravu, když si přisedl ke stolu vedle ní.

„Co já vím?“ odsekla mu nervózně Hermiona. Nepřišla totiž na žádnou pořádnou odpověď a navíc měla poněkud špatnou náladu.

Ron si přisedl blíž k ní a začal jí stéblo po stéblu opatrně z vlasů vyndávat. 

Ucítila známý pocit mrazení na zátylku. „Nech toho, Rone!“ okřikla ho a pohledem zamířila ke vchodu Velké síně. Samozřejmě, že tam stál Draco a s kamenným výrazem ve tváři se díval jejím směrem.

Ron se urazil a zamračil se. „Tak si to tam nech! Vypadáš jako Vánoční stromeček!“

Hermiona Ronovu poznámku ignorovala a znovu pohlédla ke vstupu. Zahlédla akorát jeho záda, odcházel pryč.

„Musím jít, Rone!“ řekla ve spěchu, vzala si věci a vyběhla z Velké síně. Ron se za ní nechápavě díval. Zrovna se však na stolech objevila večeře, a tak to nechal být a dal se vesele do jídla.

***

Draco se dlouho přemáhal, aby nešel k nebelvírskému stolu a Ronalda z té lavice nezkopl. I přesto, že si už nemohl být Hermionou jistý, vytáčelo ho, když se kolem ní Weasley motal. Rozhodl se proto, že dnešní večeři vynechá. Neměl žaludek na to, aby sledoval Weasleyho po boku Hermiony. Zamířil tedy na zmijozelskou kolej, chtěl si jít lehnout a mít klid. Věděl, že všichni budou ve Velké síni. Cestou bouchl pěstí do brnění rytíře, aby si aspoň trochu ulevil.

„Zvládnu to!“ ozvalo se za ním, když právě sešel schody do sklepení.

Trhl sebou a otočil se. Hermiona právě sebíhala schody. Doběhla k němu tak rychle, že do něho málem narazila. Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale sotva popadala dech.

Draco ji s ledovou tváří pozoroval. „Pojď jinam,“ vyzval ji a zamířil za první roh chodby, aby je nikdo ze Zmijozelu neviděl. Hermiona šla poslušně za ním.

Když se zastavili, tázavě na ni pohlédl a upřímně ho zajímalo, co dalšího se mu chystá říct. Nemohl však popřít, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. Ulevilo se mu.

„Zvládnu to,“ znovu zopakovala svoje slova, jako by snad přesvědčovala sama sebe. „Když to neuvidím,“ dodala a Draco se ušklíbl.

„Tak to půjde asi těžko, Grangerová."

Hermiona se pousmála, jeho narážku pochopila.

„Jak si mnou můžeš být pořád tak jistý?“ zeptala se vyzývavě a odpověď ji opravdu zajímala. Popravdě ji však ta jeho sebejistota poněkud přitahovala.

Na okamžik se odmlčel. Nevěděl, jestli má prozradit ještě víc, než doposud.

„Protože moje jediná jistota jsi právě ty,“ odpověděl po chvíli upřímně a Hermioně se doslova zastavil dech. Nevěřícně na něho zírala.

Co to právě řekl? Že by se jí tajemný Malfoy začal otevírat? A ona, mudlovská šmejdka, že je jeho jedinou jistotou?

Draco ji s úsměvem na rtech sledoval. „Došla ti slova, Grangerová?“

Podívala se mu upřeně do očí, aby se snad přesvědčila, jestli lže nebo ne. Nebyly by to ovšem oči Malfoye, kdyby byly čitelné. Na chvíli zaváhala.
A pak, bez jediného slova a beze strachu, že je může kdokoliv vidět, ho políbila. Už podruhé během jednoho dne.

***

„Kam pořád chodíš?“ zeptal se jí podezíravě Harry, když dorazila do nebelvírské společenské místnosti.

Bylo už po večeři a všichni studenti se vrátili na své koleje, a tak bylo kolem plno lidí.

Hermiona si vyměnila rychlý pohled s Ginny, která stála vedle něho a pak Harrymu odpověděla. „Opravdu tě to zajímá nebo máš zase další záchvat podezíravosti?“ Obešla ho a vyběhla schody do dívčích ložnic. Na Ginny se raději nepodívala. 

Nejlepší obranou je útok a Hermiona toho využila. Znala Harryho moc dobře na to, aby věděla, že mu její odpověď bude vrtat hlavou a začne pochybovat.

Sedla si na postel a zadívala se z okna. Přepadl ji pocit lítosti a viny. Chová se k Harrymu hrozně. Měla by mu pomáhat zničit Voldemorta a chránit ho a místo toho se za jeho zády schází s jedním z těch, kteří ho chtějí zničit. A co bylo horší, zamilovala se do smrtijeda...

Dveře ložnice se otevřely a do místnosti rázně vešla Ginny.

„To jsi poněkud přehnala, Hermiono!“ řekla naštvaně a pronikavě se na ni podívala.

„Já vím,“ odpověděla Hermiona, když se znovu otočila k oknu.