On & já [Jmenuju Se Martin]

•11•

Skončila škola a já šla ze třídy ke skříňce. Obuju se, vezmu si batoh a do ruky si vezmu mobil. Zapnu displej a podívám se, kolik je hodin, bylo 13:59.
Bude tam čekat? Nebude? Tyhle věty mi běhali hlavou pořád dokola. Odhodlala jsem se jít k hlavním dveřím školy. Přes sklo vidím Daniela a jeho partu. Mobil si radši schovám, protože nechci, aby mi ho znova rozbil. Vím, že se mi pokusí něco udělat. Nadechnu se a výjdu ze školy. Dveře se za mnou zabouchnou a Daniel se hned otočí a vražedně se na mě usměje. Sakra! Musím nějak utéct, ale jak? Daniel a jeho parta se pomalu za mnou rozešli. Nemám moc času! Takhle jsem nemyslela už dlouho. Dívám se kolem sebe. Daniel byl už skoro u mě. Dělej!
,,Nazdar Emilly! Jak jsem slíbil! Čekal jsem na tebe!" řekne Daniel a ďábelsky se usměje.
Já ho ignoruju. Radši přemýšlím nad tím, jak se mám odtud rychle dostat, ale nic jsem nevymyslela, ale byla tu jen jedna možnost.
Zavřu oči a udělám to. Rozběhnu se proti němu s šancí, že vběhnu mezi ně a uteču, ale marně. Daniel mě chytí a svalí na zem. Praští mě do krku a tím pádem mi nešlo pořádně dýchat. Tři kluci z jeho party mě začnou kopat do břicha. Daniel se mi koukne do očí a praští mě do obličeje. Pak jsem viděla jen rozmazaně, jak Daniel utíká s jeho parkou pryč. Snažím se volat o pomoc, ale nejde to. Po chvilce vidím, jak ke mně někdo běží, byla to Mia. Ta holka, která byla dříve terčem Daniela.
,,Jsi v pohodě? Ježíš! Proč se tě ptám, když vidím, že v pohodě nejsi! Zavolám sanitku!" do ruky si vezme telefon a začne volat.
Po pár minutách přijede sanitka. Sanitáři mě položí na lehátko a odnesou do sanitky. Slyším zabouchnutí dveří. Vidím, jak ke mně někdo přijde. Pak jen cítím, jak do mé ruky zapíchl jehlu. A nakonec? Nic. Naprostá tma.

O pár týdnů později

Začnu otevírat oči. Rozmazaně vidím, že někdo předemnou sedí, ale nedokázala jsem rozpoznat, kdo. Několikrát po sobě zamrkám a uvidím Káju, který zbystří. Jen se usměju. Usmál se taky.
,,Co se ti stalo?" zeptá se starostlivě Kája.
Moc jsem na jeho otázku nechtěla odpovídat, tak jsem zeptala na něco já.
,,Kde to jsem? Jak dlouho jsem spala?" zeptám se.
,,Jsi v nemocnici. A ostatní věci ti řekne doktor. Dojdu pro něj," Kája se usměje a zvedne se ze židle. Otevře dveře, podívá se na mě a odejde.
Po chvilce přijde doktor a za ním Kája.
,,Prosím vás, zůstaňte na chodbě," usměje se doktor na Káju. ,,Zřejmě máš nějaké otázky," já jen kývnu. ,,Fajn, ale ještě před tím, než se zeptáš, tak mi řekni jak se cítíš na škále od jedné do deseti?" doktor si sedne na mou postel.
,,Asi šest a půl?" vydechnu.
,,Takže moc dobře ne. Dobře, to jsem potřeboval vědět. Teď se mě můžeš ptát," usměje se.
,,Jaký je můj stav? A jak dlouho jsem spala?" čekám netrpělivě na odpověď.
,,Spala jsi skoro dva týdny. A tvůj stav? Málem si umřela, protože si měla vnitřní krvácení. Báli jsme se, že se neprobudíš," řekne už trochu smutnějším tónem. ,,Ještě nějaká otázka?" poudívá se na mě.
,,Už asi ne," odpovím a doktor jen kývne na náznak, že rozumí.
Vstane z židle a jde směrem ke dveřím, otevře je a odejde. Ve dveřích se objeví Kája a jde směrem ke mně.
,,Tak co?" zeptá se.
,,No," pokrčím rameny.
Kája se jen koukne do země.
,,A co Martin? Ví o mně?" zeptám se.
,,Ještě ne. Radši jsem mu nic neříkal po tom co se stalo," řekne Kája trošku skleslým tónem.

!BA-DUM TSS!

Máme tady další kapitolu! 🤗
Tahle kapitola byla možná spíš taková "otázková" 😂, ale i tak doufám, že se vám kapitola líbila, a že mi dáte 🌟 nebo 💬.
A ještě něco! 💩
Znova se chci omluvit za gramatiku 😄
Takže se zatím mějte a... AHOJ! 😘

[650]