On & já [Jmenuju Se Martin]

~10~

Práce, práce a jenom práce. Jsem v práci v kavárně a obsluhuji další a další lidi. Dneska mě to nějak nebaví, když jsem tady, tak si nestěžuji, miluju vůni kávy, ale dneska? Nevím, cítím k tomu nějaký odpor. Těším se, až budu doma. Uvažuji, že bych dneska předčasně zavřela. Stejně před zavírací dobou, tady už moc lidí není.
,,Jsi v pořádku? Dneska se mi zdáš nějaká divná." přeruší mé myšlení Tobi.
,,Je mi fajn." řeknu a chystám další kávu.
Když kávovar pípne na znamení, že káva je hotová, tak vezmu hrníček a položím ho na již už připravený tácek se sklenkou vody, cukru a oplatky. Vezmu celý tácek do ruky s tím, že ho chci zanést zákazníkovi, ale ruce se mi začnou neuvěřitelně klepat a zeslábnou. Tácek mi vyletí z rukou na zem a vše připravené na něm se rozbije a káva s vodou se rozlije všude. Já jen stojím a dívám se na tu spoušť. Lidi v kavárně najednou stichnou a dívají se na mě, co to vyvadím.
,,Ne, dneska nejsi v pořádku. Běž si sednout někam, kde je volno. Udělám ti tvou oblíbenou kávu a zákusek." přijde ke mně Tobi a já jen nahodím děkovný úsměv a jdu si s povzdechem sednou ke stolu u velkého okna, kde vidím na Staroměstské náměstí.
,,Co se to se mnou děje? Dneska nejsem ve své kůži. Je mi nějak špatně." pomyslelím si.
,,Tady máš kávu a zákusek." přerušil mé přemýšlení Tobi. ,,Tak jak ti je? Stalo se něco mezi tebou a Martinem?" dodá.
,,Ne, mezi mnou a Martinem je všechno v pohodě. Jsme šťastní, ale ty děti tomu chybí." pousměji se smutně a dám si do úst sousto zákusku.
,,Tak proto jsi dneska nějaká divná?" pohladí mě po ruce Tobi.
,,Ne, kvůli toho to není. Vlastně, já ani nevím kvůli čeho to je. Ráno jsem byla ještě v pohodě, ale když jsem přišla do práce, tak jakoby na mě spadla všechna negativní energie na celém světě. Vadí mi vůně kávy, zákusků a jiných pochoutek, co tady máme. Vadí mi i lidi, který tady chodí denodenně. Já vůbec nevím. Asi bych se potřebovala prospat." usrknu si z hrníčku, ve které je káva.
,,Ale vždyť vůni kávy úplně zbožňuješ. Je to taková tvoje droga." řekne Tobi s vystrašeným výrazem.
,,Já vím! A proto se tomu taky divím." rychle mu odpovím.
,,Hele, jestli chceš, tak klidně běž domů. Já to tady nějak s Kristýnou zvládnu." usmál se Tobi a zároveň poukázal na Kristýnu za pultem, která obsluhuje dalšího zákazníka.
,,Opravdu?" podívám se na Tobiho nejistě.
,,Ano, klidně běž." usměje se a pomalu vztane ze židle.
,,Tak já dopiju tu kávu a půjdu." řeknu ještě Tobimu, než odejde.
Tobi jen kývne na souhlas a už si to míří k novým zákazníkům. Já s negativníma myšlenkama dopila kávu a snědla, na mě celkem sladký, zákusek. Dneska radši půjdu domů pěšky. Začíná mě bolet i hlava a nechci se zase nabourat. Jedna autonehoda mi úplně stačila.
Když dopiju kávu a dojím zákusek, tak se jdu převléct a vyrážím směrem domů. Ještě napíšu Martinovi zprávu, že budu dřív doma.

Na to jsem mu už neodpověděla a mířila si to domů. Ještě chyběl tak kilometr chůze, když se mi začala motat hlava a bylo mi mizerně. Začala jsem chodit sem a tam, jako kdybych byla opilá. Lidi se na mě divně koukali a pak si mě nevšímali. Z ničeho nic spadnu na tvrdou sem. Svět mám rozmazaný a strašně mě bolí hlava. Nevím, co budu dělat.
,,Slečno! Jste v pořádku?" slyším nějakého pána, který ke mně přiběhne a začne se mnou lehce třást.
,,S-sanit-tku." vykoktám ze sebe a jen vidím, jak si bere k uchu telefon a někam volá.
Pak už jen tma. Zase černo černá tma.

,,Paní Carevová, slyšíte mě? Víte kolikátého dnes je?" uslyším nějakou paní.
Pomalu otevřu oči a vidím před sebou paní v červené bundě s reflexně žlutými pruhy. V ruce drží baterku a míří mi světlo baterky přímo do oka. Přivřu oči, abych intenzitu světla snížila. To se mi povede. Sem tam to se mnou v lehátku, na kterém ležím, zakymácí. Asi jedu v sanitce a ta paní bude zdravotnice. Když to se mnou znova zakymácí, tak se bolestně chytím křečovitě za břicho.
,,Au." síknu a chci si sednout, ale ta zdravotnice mi v tom zabrání.
,,Klidně lešte. Ještě vás musím prošetřit." řekne a mile se usměje. ,,Bolí vás hodně to břicho?" já jen kývnu a znova si lehnu. ,,Tak ukažte." dodá a vytáhne mi tričko tak, aby viděla na mé břicho.
Vidím jen, jak ta zdravotnice vykulí oči. Rychle běží k malému okýnku, které rozděluje menší zdravotnickou místnost, ve které jsem, a sanitáře, který řídí sanitku. Něco mu řekne a rychle běží zase zpět ke mně.
,,Musíme vás vzít co nejrychleji do nemocnice, protože krvácíte. Stalo se vám v blízké době nějaká velká nehoda?" zeptá se mě záchranářka s kamenným výrazem.
,,Měla jsem autonehodu." řeknu a najednou se zaseknu. ,,Museli mě operovat, protože jsem měla hodně střepů v břiše." dodám a celkem vystrašeně se na ni dívám.
,,Musíme vás znova operovat, abychom zašili tu jizvu, která by teda měla být z těch střepů." záchranářka rychle vztane a vytáhne malou krabičku z nějaké poličky nade mnou.
Jen přikývnu a mlčky ležím na lehátku. Chvíli tam něco hledá, ale hned to najde. Vytáhne injekční stříkačku a jehlu. Pak vytáhne nějakou nádobku, ve které je průhledná kapalina.
,,Teď vám píchnu tuhle injekci do ramene a budete spát v narkóze, ano?" řekne záchranářka a jak řekla, tak taky udělala.
Já se podívám do stropu a pomalu se mi zase temní před očima. Pomalu zavřu oči a zase vidím, mou už známou, tmu. Myslím, že s tmou jsem nejlepší kamarádka. Pořát se vidíme. Každý den.

BA-DUM TSS

Zdravím vlčátka!♥️
Moooc se omlouvám, že nebyla kapitola minulý pátek, ale nebyl opravdu čas. Babička teď měla narozeniny a pak jsem se musela učit a dělat jiné povinnosti. Asi mě z toho klepne. Myslela jsem si, že se z toho všeho zblázním.
Tak snad se vám tato kapitola líbila a dáte ji 🌟 nebo nějaký pozitivní komentář 💬!
Nevím, co bych tady napsala...
Tak asi jen... uvidíme se u další kapitoly! Zatím ahuuj!♥️

[1024]