On & já [Jmenuju Se Martin]

~6~

,,Jak-k se jmenuje-jete, p-paní-í? Slyšíte-e-e mě-mě? Haló-ló? Zůstaňte-te-e s námi-mi-i. Víte-e, koli-likáté-tého dnes-s je-je? Víte-e, co-co je za rok-k? Stále-le nic, nereaguje-guje-je." Viděla jsem rozmazaně nějaké světlo, siluetu osoby, která byla vlastně žena, která ke mně ještě před malou chvíli mluvila.
Ta, již zmíněná žena, mi svítila baterkou přímo do obličeje a já cítila, jak jdou na mě zase mdloby. Pomalu jsem znova zavírala oči a zase jen tma.
,,Už ji zase-se strácíme-me-e."

Vlna bolesti po celém těle. Pískot v uších. Obrovský tlak na mém těle. Nepříjemný pach. Pípání nějakého přístroje.
Tyhle věci jsem teď cítila, když jsem se probudila, ale mé oči byly stále zavřené a já nevěděla, kde jsem a co se děje. S velkou tíhou a energií otevírám oči. Připravuji se na hnusný a štiplavý pocit v mých očí díky světla. Ale nic. Když otevřu oči, tak mě neštípou. Prostě nic. Chvíli uvažuji, jestli jsem vůbec otevřela oči, ale pak si uvědomuju, že je asi tma. Proto nic nevidím. Pomalu otočím hlavu na bok a vidím vedle sebe přístroje, na kterých jsem připojena. Taky mám vedle sebe stojan, na kterém je pověšen menší pytlík, z kterého jde nějaká hadička přímo do mé ruky. Jsem na kapákách. Lehce si sáhnu na injekční stříkačku, kterou mám zapíchlou v hřbetě ruky. Rychle dám ale ruku z kapáků pryč, protože ten tlak byl opravdu neuvěřitelný. Všimnu si, že mi k tělu vede další průhledná hadička. Pomalu rukou jedu po té hadičce směrem k mé hlavě. Zastavím se u nosu, kde zjišťuji, že se hadička rozdvojila kolem mé hlavy a taky to, že končí v mém nosu. Dávají do mě kyslík. Tak proto se mi lépe dýchá. Otočím hlavu zpět do polohy, kdy se koukám na strop. Znova zavřu oči s tím, že znova usnu. Najednou slyším menší zavrtění na mé posteli. Otočím se za zvukem a vedle mě leží Martin, který seděl na židli vedle mé postele a hlavou byl opřený o mou postel. Spokojeně oddechoval a někdy sem tam zamručel. Byl roztomilý. Snad jako vždy.
Najednou šly na mě znova mdloby. Zavřu oči a znova usnu.

Prší. Stojím venku v dešti. Jen v černých šatech. V ruce držím černou růži, kterou následně hodím na hrob, který byl přede mnou. Místo toho, aby růže dobadla na hlínu, tak se probadla někam dál dolů. Jakoby probadla hlínou a dopadla by až na rakvy. V tu chvíli mě napadne, že bych se mohla podívat, u jakého hrobu vlastně stojím a komu jsem hodila tu růži. Když můj zrak přistane na náhrobku, tak se zděsím. Bylo tam napsáno: ,,Emilly Carevová,  zemřela při autonehodě."
Tomu jsem nechtěla věřit. To nemohla být pravda. Chci spadnout na kolena, ale když se dotknu koleny země, tak se vlastně nedotknu. Má kolena se lehce propadnou. Zděšeně vstanu a podívám se na své tělo. Mé ruce i nohy jsou lehce průhledné. Šaty taky. Když se podívám na ruce, tak přes ně vidím své nohy. Proč? Proč si vidím své nohy přes mé ruce? Co se stalo? V tu ránu mi to došlo.
,,Já jsem duch?!" Vyjeknu a lehce poskočím.
Když poskočím, tak se znova nedotknu nohama země. Místo toho, abych se dotkla chodidly země, tak levituji. Já lítám ve vzduchu! Žádné tenké, skoro neviditelné, šňůrky, nebo něco jiného mi v tom nepomáhají. Já prostě lítám. Najednou slyším kroky, které sem tam zadrnčí o štěrk, který je místo dlaždic nebo betonu. Podívám se na osobou, která jde směrem ke mně. Jelikož je mlha a ještě k tomu prší, nic moc nevidím. Jen celkem vysokou postavu. A je to muž. V jedné ruce drží nějaký svazek květin a druhou má zastrčenou v kapse. Deštník nebo kapuci neměl. Prostě mokl jako já. Když mu vidím do obličeje, tak vidím, že to je vlastně Martin. Můj, Martin.
,,Martine!" Zakřičím na něj, ale on nic. ,,Martine! No tak!" Stále nic. ,,Já jsem tady! Martine! Tady jsem!" Znova na něj křiknu, ale on pořád nic.
Nakonec se lehce zohne nad můj hrob, na který následně položí kytici.
,,Víš, bez tebe to není ono." Začal najednou mluvit. ,,Žádnou novou přítelkyní nemám. Ani nevím, proč bych ji měl mít, když mi tebe nenahradí." Tohle bylo od něj pěkné. ,,Žádná holka nebude jako ty. Ty jsi byla jedinečná. Měla jsi v sobě jakousi jiskru, která ti dodávala život, elán, humor, vážnost a já nevím, co ještě. Ale teď, ta tvoje jiskra vyhasla. Já už nemám nic." Martinovi spadla jedna neposedná slza z oka na líčko.
Slzy se změnily na menší potůčky slz. Menší potůčky slz, se zmenily na řeky. Řeky se změnily na jezera. Jezera se změnily zase na moře. A moře se změnilo na oceán. Chci ho obejmout, ale nejde to. Když jsem lehčí než vzduch, tak asi sotva někoho obejmu.
,,Martine, já jsem tady. Vedle tebe." Řeknu a sednu si vedle něj, u mého hrobu.
,,To je zvláštní." Pousmál se lehce Martin. ,,Jako bych stále slyšel tvůj hlas. Ale pořád to je jen v mé hlavě." Setřel si slzy.
,,Ale to není v tvé hlavě. Já jsem tady doopravdy." Tentokrát jsem se ho dotkla.
Má ruka dopadla na jeho rameno. Ona opravdu dopadla na Martinovo rameno. Nepropadla se. Ležela přímo na Martinovu rameni.
,,Emilly? Jsi to opravdu ty?" Martin se pomalu otočil mým směrem.
Já se jen usmála a seděla beze slov vedle něj. Martin zvedl svou ruku a začal ji ke mně přibližovat. Já udělala to stejné gesto a začala svou ruku přibližovat k té jeho. Chyběl malinký kousíček, když v tom se mi začal rychle motat svět. Začnu panikařit. Vůbec nevím, co mám dělat. Začnu padat někam do neznáma černým tunelem. Vůbec nevím, co mám dělat, ale jediné, co vím je, že když dopadnu na nějakou zem, znova zemřu.

V tu chvíli otevřu oči, prudce vstanu a všechno okolo mě je zase rozmazané a všude něco nepříjemně píská. Rychle si sednu a dám si ruce na uši s nadějí, že to pomůže proti pískotu. Nepomohlo nic. Všechno okolo mě nepříjemně pískalo.

BA-DUM TSS

Zdravím vlčátka!♥️
Další kapitola je tady! Snad se vám líbila👑
Uvažovala jsem, jestli mám dát "zápletku" do téhle kapitoly nebo až do té další. Takže zápletka bude až v té další kapitole, která výjde zase v pátek!💪
Tak u další kapitoly a ahuuj♥️♥️

[1059]