On & já [Jmenuju Se Martin]

•17•

Ráno se probudím s šokem. Martin už byl vzhůru a debilně se na mě usmíval.
,,Šmarja! Jsem se tě lekla!" zasměju se a on hned taky.
,,To jsem tak škaredý?" znova se zasměje.
,,Ne, nejsi vůbec škaredý," pohladím ho po vlasech.
On se usměje a nic neříká. Chci vstanout a jít udělat snídani, ale Martin mě zadrží.
,,Martine! Pusť mě!" ale on nic. ,,Marťo, musím jít udělat snídani!" to poslední slovo zdůrazním.
Martin neváhá a hned mě pustí. Tím, jak jsem zapřená, tak málem spadnu. Jen udělám pár kroků dozadu a praštím se do skříně. Sjedu po ní dolů na zem. Martin si hned sedne a kouká na mě pohledem, jestli jsem v pohodě. Jen se začanu smát a on zřejmě pochopí, že jsem úplně v pohodě. Hned se začne smát taky.
,,Tak víš co? Dneska udělám snídani já," usměje se a vstane z postele a jde směrem ke mně, aby mi pomohl. ,,Jdeš taky?"
,,Jen se převleču a hned přijdu," odpovím mu.
On jen kývne a nic neříká. Odejde z pokoje a já se převléknu. Chci si ještě vzít mobil, který mám na nočním stolku vedle fotky mé matky a mého otce. Místo mobilu do ruky vezmu rámeček s fotografiemi a začnu pomalu brečet. Vzpomněla jsem si, co jsem vše zažila s těmi nejlepšími rodiči na Zemi. Byli tak úžasní. Vzpomínám na to, jak mi táta vyprávěl o vesmíru, jak se mnou chodili na mé oblíbené hřiště, jak mě učili číst a psát, i když mi to moc nešlo, a jak jsme spolu pořád hráli na schovku či na honěnou. Byli to ti nejlepší rodiče, které jsem kdy mohla mít, ale najednou jsou pryč. Vše je pryč. Už nemám nikoho, jen Martina, který o mě pečuje a pomáhá mi. Je to ten nejlepší kluk, kterého jsem kdy měla. Mám ho fakt moc ráda. Rozbrečím se zřejmě tak na hlas, že se rychlostí blesku rozrazí dveře, ve kterých stojí Martin s vyděšeným obličejem.
,,Stalo se něco? Co se děje?" hned se mě ptá. ,,Aha, moc mě to mrzí," řekne a obejme mě hned po tom, co vidí, jak v ruce držím fotku.
Až se trochu uklidním, tak Martinovi dám pusu na nos. ,,Díky, že si tu pro mě," usměju se a víc mě Martin obejme.
,,Snídaně je už hotová, tak bychom už mohli jít," odtáhne se.
Jen se usměju a nic neříkám. Martin mě vezme za ruku a vyvede mě z pokoje. Jdeme směrem do kuchyně, kde ucítím vůni kávy.
,,Káva!" zaraduju se.
,,Ty by ses hodila vážně ke Kájovi," řekne Martin.
,,Ale já nechci Káju, chci tebe," dám mu pusu na líčko.
,,Emi, proč mě tvá slova vždy zahřejou u srdce?" koukne na mě.
,,Vážně tě vždy zahřejou?"
,,Ano, vždycky," políbil mě.
,,Tak to mám na tebe asi nějaký moc dobrý vliv," usměju se na něj po tom, co se odtáhneme z polibku.
Martin nic neříká, jen se na mě usmívá a vyzve mě, abych si sedla. Co chtěl, tak jsem učinila. Sednu si na židli a čekám. Martin přede mě položí talíř s lívancema. Myslím, že se snad rozbrečím. Ano, čtěte dobře. Tohle jsem fakt nečekala.
,,To jsi dělal sám?" zavtipkuju.
,,Ne, udělal to Bestík," zasměje se.
,,Jsou moc dobré," řeknu hned, jak je ochutnám.

***

Odpoledne bylo úplně v pohodě. Martin říkal, že musí do města, takže jsem byla sama doma. Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem si zapla televizi a zrovna hrál můj oblíbený seriál, Přátelé! (Pokud někdo máte taky rádi Přátelé (seriál😂), tak to napište do komentářů😍❤💋)
Po chvilce uslyším zabouchnutí dveří a nějaké hlasy. Nic moc neslyším, tak se rozhodnu jít ke vchodu do obýváku, abych lépe slyšela.
,,Páni, Martine! Máš to tu úžasné!" řekne nějaká holka.
Moment! On tu má holku? Cože?! On je fakt!
Dál poslouchám jejich konverzaci.
,,Ale tenhle dům není můj," řekne Martin.
Aspoň, že je upřímný.
,,A čí teda, když ne tvůj?" zasměje se ta holka.
V tuhle chvíli se rozhodnu, že jí na to odpovím já.
,,Je to můj dům," vylezu z obýváku s rukama překříženýma na prsou.
,,Ehm... aha," nic víc neřekne. ,,A ty jsi kdo?" zeptá se mě a šlo vidět, že je tak "trošku" v šoku.
,,Martinova holka?" kouknu se vražedně na Martina.
,,Emi, tohle je Lucy. Má bývalá  spolužačka ze základky," Lucy mi podá ruku, ale já na ni jen kývnu a ruku odmítnu. ,,A Lucy, tohle je Emilly, má holka," opatrně se na mě Martin usměje.
Jen si odfrknu a jdu si sednout do obýváku. Slyším za sebou kroky, takže Martin a ta jeho Lucy šli za mnou.
Martin si celou dobu povídá jen s tou Lucy a mě úplně ignoruje. Když konečně odejde, tak přijde čas na to, to vážně probrat.
,,Martine? Můžeš jít sem, prosím!" zvýším hlas.
Martin ke mně přijde s vyděšeným výrazem. ,,Stalo se něco?" podívá se na mě.
Já jen na něj hodím zlý pohled a propaluju ho očima. ,,Co myslíš?!" zakřičím z ničeho nic, že se i sama leknu.
,,Aha, už vím, vždyť to byla jen má bývalá spolužačka. Nic s ní nemám! Náhle jsme se potkali ve městě. Nic mezi náma není!" řekne už trošku víc naštvaně. ,,Já miluju jen jednu osobu na celém světě, Emi, a to jsi ty!" chtěl mě obejmout, ale já uhnu.
,,To ti mám věřit? Vždyť jsem viděla jak na tebe hází ty její "láskopohledné" oči!" znova ho vypaluju svým pohledem.
Martin chtěl něco říct, ale já ho zarazím. ,,Martine? Myslím, že by si měl jít," řeknu už více klidněji.
,,Ale-"
,,Žádné ale! Prostě jdi! Až si to promyslím, jestli je to tak, jak mi to říkáš, tak ti dám vědět," vyjedu na něj. ,,Jdi si za tou tvou Lucy!"
,,Nevím, kde bydlí!"
,,Tak si jdi kam chceš, ale tady už nezůstaneš," malém se rozbrečím, ale musím zanechat svou kamennou tvář.
,,Chci ti jenom říct, že tě vážně miluju! A chci znát co nejdřív tvou odpověď!" řekne a odejde.
Já stála uprostřed chodby a nic nedělala.
Co jsem to udělala?! Teď zase nemám nikoho! Já jsem fakt blbá! Sjedu po zdi až na zem a začnu brečet. Teď už mě nemá kdo uklidnit.

Máme tady další kapitolu! 🎉
Trošku zápletka👊
Zase se předem omlouvám za chyby atd. Však už to znáte 😂
Doufám, že se vám tato👆 kapitola líbila, a že jí dáte 🌟 nebo 💬.
Mějte se zatím hezky a... AHOJ!😘

[1048]