On & já [Jmenuju Se Martin]

~11~

!PROSÍM, ČTĚTE KONEC!

Pomalu otevřu oči a oslepí mě ostré světlo, zase.
,,Nechceš se rovnou do té nemocnice přestěhovat?" uslyším vedle sebe až moc známí hlas, Martin.
,,Co se stalo?" zahuhňám pod nosem, protože jsem opravdu unavená a asi každou chvíli zase usnu.
,,Prý jsi spadla na ulici, když jsi šla domů. Nějaký pán zavolal sanitku. Tvé stehy na břiše se z ničeho nic rozervaly a začala jsi krvácet. Byla jsi na operaci a znova ti to břicho zašili." Martin se na mě smutně usmál.
Pomalu odkryju deku ze svého těla, abych se mohla ujistit, že to je pravda. Když udkryju deku a vyhrnu si nemocniční košili, tak spatřím, mně už známí, obvaz. Bohužel to je pravda, co mi Martin řekl. Je mi ho strašně líto, že musí se mnou tohle všechno snášet a řešit různé problémy. Divím se, že se nechce se mnou rozejít. Nebo snad ano? Co když se se mnou tady a teď rozejde? To bych asi neunesla. Radši bych to udělala sama. Mám to udělat? Já nevím. Musím nějak nenápadně zjistit, jestli mě ještě miluje, i když mu nemůžu dát děti a že jsou se mnou takové starosti.
,,Martine?" podívám se na něj. ,,Teď mě tak napadlo. Tobě nevadí, že ti nemůžu dát děti a že jsou se mnou problémy?" hlavně nenápadně.
,,Ty si myslíš, že se chci s tebou rozejít, že?" uchechtne se Martin.
,,Tak to mi moc nevyšlo." pomyslím si.
,,Jo." řeknu bez jakékoli emoce.
,,Emilly." Martin mi vezme ruku do té jeho a pořádně ji stiskne. ,,Kolikrát ti to mám říkat, že tě miluju z celého srdce. Jsi jen moje a nikomu jinému bych tě nedal. Ani neprodal za milion. Nikdy bych tě neopustil." políbí mi ruku. ,,No a co, že jsi teď pořát v nemocnici. To vadí? Já jsem jako malý byl taky pořát v nemocnici. By se dalo říct, že to byl můj druhý domov." usmál se na mě a já mu úsměv oplatila.
,,Díky." řeknu prostě.
,,Nemáš zač, hlavně se mi uzdrav." znova se na mě usmál.
Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, ale pak nás přerušil doktor Williems, který právě vešel do mého pokoje. Asi mi jde sdělit, co se bude se mnou zase dít.
,,Tak se znova setkáváme." usměje se doktor a Martin mu rychle uvolní židli, aby si doktor mohl sednou, a odejde pryč z pokoje.
,,Zdravím, doktore. Jak se dneska máte?" zeptám se ho a zřejmě ho má otázka trošku zaskočila, protože se na mě podíval výrazem, který naznačuje, že se ho na tohle už dlouho nikdo nezeptal.
,,Úžasně, ale to bych se měl spíše ptát já vás, nemyslíte?" zasměje se doktor a sedne si na židli, kde před chvílí seděl Martin.
,,Mně je celkem dobře, ale mohlo by být i lépe." pomalu se posadím a trochu se chytnu za břicho, protože mě bolelo.
,,Hlavně buďte opatrná. Břicho, a celkově vy, musíte zůstat v klidu. Nejlépe zůstaňte co nejdéle doma, můžu vám předepsat nemocenskou, což asi opravdu udělám." poškrábe se na zátylku. ,,Jen se vás musím zeptat." nadechene se a pokračuje dál; ,,Co se přesně stalo? Váš manžel mi to sice nějak řekl, ale radši bych to chtěl slyšet ještě od vás." dodá a upře na mě zrak.
,,Včera ráno mi bylo ještě dobře. Byla jsem plná energie, radosti a tak. Když jsem přišla do práce, tak asi po dvou hodinách mi začalo být špatně, bolela mě hlava a celé tělo. Pak mi můj zaměstnanec, Tobi, řekl, ať jdu domů, že to tam s zvládne. Poslechla jsem ho a šla tedy domů. Šla jsem radši pěšky, protože další autonehodu už zažít vážně nechci. Chyběl asi kilometr, než jsem došla domů. Z ničeho nic, mě začalo bolet břicho a bylo mi na omdlení. Mé končetiny, jakoby přestaly fungovat. Neuměla jsem pohnout ani prsty. Skácela jsem se na zem a nějaký pán za mnou přiběhl a zavolal mi pomoc." když to dořeknu, tak se doktor nad něčím zamyslí.
,,Hmm..." nic víc ze sebe nedostal. ,,Víte, jak vypadal ten pán?" zeptá se doktor.
,,Už si to bohužel nepamatuju, ale kdybych to věděla, tak vám to hned řeknu." podívám se na něj s upřímným výrazem. ,,A můžete mi prosím říct, co jste mi dělali, či proč jste mě operovali?" zeptám se tentokrát já.
,,Jelikož se vám stehy na břiše, které jsme už předtím operovali, roztrhly,  tak jsme je museli znova zašít, aby se vám ta rána neotevřela, a aby nebyly další problémy." doktor řekl to stejné, co Martin.
Čekala jsem, že se toho dozvím více, než od Martina, ale nic jiného jsem se nedozvěděla.
,,To je vše? Nic víc?" znova se zeptám.
,,Nic víc, nic míň. To je vše. Žádný otřes mozku nebo něco zlomeného, či naraženého nemáte. Jste zcela v pořádku." řekne doktor prostě. ,,Ale ještě vám uděláme testy, takže asi za hodinu tady pošlu sestru, která vás odvede do ordinace, dobře?" já jen přikývnu a nic neřeknu. ,,Dobře, takže jsme domluveni. Mějte jinak pěkný zbytek dne. Zatím na shledanou." doktor opustí místnost a po něm vejde zase zpět Martin.
,,Něco nového?" zeptá se Martin.
,,Ne, nic nového jsem se nedozvěděla." řeknu prostě a podívám se smutně na Martina.

BA-DUM TSS

PROSÍM ČTĚTE!

Zdravím vlčátka!♥️
Ano, já vím... Jsem si vědoma toho, že už 14 dní jsem nevydala kapitolu. Vůbec nevím co mám psát a navíc, nemám náladu psát, takže se omlouvám, že teď asi budou kapitoly nudné. Pokud by jste měli nějaký nápad, co bych mohla napsat do dalších kapitol, tak mi určitě napište do komentářů nebo do zpráv. Byla bych vám moc vděčná.
Opravdu moooooooc se omlouvám, že nevyšly nové kapitoly. Pokusím se vám to vynahradit tím, že nějaký týden vydán dvě nebo tři kapitoly.
Doufám, že jste to četli a já to nepsala zbytečně. Snad vám to nevadí, ale určitě hodně z vás měla někdy to období, kdy prostě nemáte inspiraci a vůbec nevíte, o čem budete psát. Já mám třeba promyšlený konec, ale prostředek (nebo jak to nazvat XD) vůbec nemám.
Snad to chápete a uvidíme se u další kapitoly, takže se zatím mějte a ahuuj!♥️

[1004]