On & já [Jmenuju Se Martin]

•14•

Jak mi kluci dobalí tašku, tak konečně vyrazíme domů.
Z nemocnice výjdu s pocitem volnosti. Už nemusím jenom ležet, ale můžu běhat, skákat a dělat další blbosti.
,,A jak vlastně pojedeme domů?" zeptám se kluků.
Kája jen pohlédne na Martina a ten pochopí, že mi má odpovědět on.
,,Pojedeme autem," řekne s úsměvem Martin.
,,Ale ty nemáš řidičák. A Kája má řidičák, ale nemá auto. Jak teda pojedeme domů?" znova se zeptám, ale místo odpovědi si Martin něco vytáhne z kapsy u kalhot. ,,Co to je?" podívám se na něj, když vytáhne nějakou kartičku.
,,To je prosím pěkně můj řidičák," zdůrazní a ukáže mi ho. (Ehm... ten řidičák, ano?!😂)
,,To jako fakt? Kdy jsi to stihnul?" kouknu na něj, jak na blázna.
Moment, on je tak "trochu" blázen.
,,No, na konci minulého měsíce mě příjmuli a já prostě k nim přišel a už jsem začal dělat zkoušky," řekne a Kája se jen smál.
(Lidi! Nevím jak to v autoškole je, takže jsem si to vymyslela, tak mě prosím za to hned nekrizitujte, díky.😁)
,,A čemu se směješ, Kájo?" podívá se na Káju pohledem, který naznačoval, že ho každou chvíli zabije.
,,Ale! Jen se tak trochu směju tvojí fotce," zasměje se a plácne se rukou do čela.
,,Tak se koukni na tu svoji! Taky tam vypadáš jako idiot!" řekne Martin a začne se hned smát.
,,Eee... kluci?" zavolám na ně, a když se na mě podívají, tak spustím: ,,Nechci vám kazit radost, ale místo toho vašeho hádání, bych už ráda jela domů, prosím," překřížím si ruce na prsou.
,,Ups! Už jedeme!" křikne Martin a jde směrem k parkovišti.
,,Tak, kde máš to svoje auto?" Martin na mě mrkne a ukáže na auto před námi.
,,Wow! To si děláš srandu?" kouknu se na něj a on jen zavrtěl hlavou.
Před námi stála krásná, černá, lesklá Škoda Superb. Tohle auto je fakt drahé, takže se kouknu na Martina pohledem - Kde jsi na to vzal peníze?! - on jen pokrčí rameny.
,,Jako fakt? Ty máš Superba!" zaraduju se.
,,Jako fakt," řekne klidným hlasem.
,,No tak! Pojedeme už?" prosí Kája.
,,Jo, Martine! Dělej!" skáču radostí.
Martin nic neříká. Vytáhne si klíč a pouhým zmáčknutím tlačítka odemkne auto.
,,Sedím ve předu!" zakřičím a běžím ke předním dveřím.
,,Ne!" zasměje se Kája.
Martin se jen usměje a sedne si do auta. Kájovi nic jiného nezbývalo, než si sednout dozadu. Martin nastartuje auto a mohlo se vyrazit.
Asi po 15 minutové cestě konečně dorazíme k nám domů. Vystoupím z auta a jdu ke dveřím, které byly odemčené. Otočím se na kluky s divným pocitem.
,,Stalo se něco?" zeptá se mě Kája.
,,Jsou odemčené dveře," řeknu a čekám na jejich odpověď.
Kája se koukne na Martina, který zbystří a pak se podívá na mě. Chvilku nechápe, o co jde, ale pak mu to konečně došlo.
,,Ups! Zapomněl jsem zamknout," smutně se na mě koukne.
,,Martine! Už zase?" koukne se na Martina Kája.
,,Jak už zase?" nechápu.
,,Tak se jdi podívat dovnitř," Martin ukáže mojím směrem, ale zřejmě to bylo na dveře.
Otočím se na patě a pomalu otevřu dveře od domu. Nakouknu dovnitř. Vstoupím do předsíně, kde nebylo nic zvláštního.
Pomalu vejdu do domu a jdu do něj hlouběji. Uvidím obývák, jak je hezky uklízený a uprostřed konferenčního stolku stojí krásná rozkvetlá růže. Otočím se směrem ke dveřím, kde stáli kluci. Rozběhnu se k nim a oba je najednou obejmu.
,,Moc vám děkuji!" jedna slza mi steče až pod bradu, kde se ale vsákne do bundy od Káji.
,,Ty pláčeš? Proč?" zeptá se mě Kája, když se od sebe odtrhneme.
,,Já ani nevím. Asi proto, že jste to tu udržovali," zasměju a oni hned taky.
,,Jenom kvůli tomu?" Martin mi utře slzy.
Jen kývnu na náznak ano.
,,Emi, kvůli takovéhle věci nemusíš plakat," utěší mě Martin.
Crrnn... (představte si to vyzvánění iPhonu, když někdo někomu volá, ok? (Snad víte jaké😄))
Někdo začne volat Kájovi.
,,Omluvte mě," Kája se podívá na mobil a odejde.
S Martinem se na sebe podíváme a jdeme do obýváku. Sedneme si na gauč a já se jen koukám na tu růži.
,,Líbí se ti?" zeptá se mě Martin.
Jen zase kývnu. ,,Je moc nádherná," usměju se na něj.
Martin se taky usměje a pohladí mě po ruce. ,,Jsem rád že jsi zpět."
,,Já taky," jeho ruku víc zmáčknu.
,,Omlouvám se, ale už budu muset jít," přijde do obýváku Kája.
,,V pohodě, klidně běž," Kája se jen na mě usměje a odejde. ,,A Martine?" koukne se na mě. ,,Budeš tu dneska se mnou?" zeptám se ho.
On jen kývne a obejme mě.

Konečně další kapitola je na světě! 👏
Zřejmě je to zase NUDNÉ a ONIČEM, ale... 😊
Jak jsem si kontrolovala tuhle kapitolu, tak jsem si všimla, že je tam samé usmál/a se/jsem se, takže za to se omlouvám. 😅
A chci se ZASE omluvit za chyby (pokud tam nějaký jsou, ale určitě jo 😆)
A ještě jedna věc... chci vám poděkovat za 500👁! JSTE ÚŽASNÍ! 😍❤ (ale ty 🌟 by taky neuškodily 😂😄😊)
No nic... já už to nebudu protahovat... takže...
Pokud se vám tato kapitola líbila, budu ráda za 🌟 nebo 💬.
Mějte se hezky a... AHOJ! 😘

[847]