On & já [Jmenuju Se Martin]

~8~

Tu noc jsem neuměla spát. Pořád mi bloudila hlavou myšlenka, že jsem nepřišla o jeden život, ale rovnou o dva! A už nikdy další život nedám. Nad touto myšlenkou se mi vždycky zaplní oči slzami. Martin je z toho taky v šoku. Píše mi různé zprávy, protože dneska spí doma. Šlo na něm vidět, že je vyčerpaný. Že celé dny pořádně nespal. Jen mě hlídal a staral se o mě, i když nemusel. Je velmi hodný. Nevím, co bych si bez něj počala.

▪▪▪

Ráno mě probudí něčí hlasy. Otevřu oči a nade mnou stojí usměvavá sestřička. Trochu sebou cuknu, protože se leknu.
,,Dobře ráno, paní Carevová. Jak jste se vyspala?" Sestřička odetřela žaluzie v okně a pak šla ke svému stolečku na kolečkách, kde měla různé tabletky a vodu.
,,Až na to pípání přístrojů se mi spalo celkem dobře." Řeknu a pomalu se posadím.
,,A je vám už lépe?" Sestra mi podá kalíšek s tabletkami a já je následně zapiju vodou.
,,Bylo mi lípe." Řeknu trošku znechuceně a znova si lehnu.
,,To chápu. Stráta dvou životů je smutné." Podívá se na mě smutně.
Já na ni hodím vražedný pohled, aby věděla, že mi není příjemné o tom mluvit.
,,Omlouvám se. Já to tak nemyslela. Radši už půjdu." Řekla smutně a i s vozíčkem odešla pryč z mého pokoje.
Jedna neposedná slza mi z oka utekla přímo na polštář. Zase jsem myslela na své mrtvé děti. Pořát tomu nemůžu uvěřit. Proč se to stalo? Proč zrovna mě? Je to snad nějaké znamení od vesmíru, že nemůžu mít děti nebo že je nemám mít? Co když se za pár měsíců, nebo týdnu či dnů se mnou Martin rozejde a já budu až do smrti úplně sama! Co po tom? S takovýma myšlenkama jsem zase usla.

▪▪▪

,,Děkuji, pane doktore." Uslyšela jsem něčí hlas a zaklapnutí dveří.
Otevřu oči a přede mnou si právě sedá usměvaví Martin. Zahledí se někam do tramtárie a nevnímá okolní svět. Jen se usměji a čekám na to, jestli si všimne, že už jsem vzhůru. Když si mě stále nevšimnul, tak se na to vykašlu.
,,Ahoj." Přeruším to ticho a Martin se probere ze svého světa a usměje se na mě.
,,Už jsi vzhůru. Jak ti je?" Zeptá se a položí mi svou ruku na tu mou.
,,Už je mi lépe, ale stále mě pobolívá hlava." Řeknu a jeho ruku stisknu. ,,Čemu se tak culíš?" Trošku se uchechtnu, ale hned toho nechám, protože má rána na břiše přece jen není ještě dostatečně zahojena.
,,Mluvil jsem s doktorem ohledně tvého zdraví a tak." Odmlčí se a znova se usměje od ucha k uchu. ,,A taky jsem s ním mluvil ohledně dětí, které údajně nemůžeme mít." Když přišlo na tohle téma, tak jsem chtěla vybuchnout vzteky, ale vydržím to. ,,Říkal mi, že pokud budeme chtít děti, tak se můžeme o to pokoušet, ale nemusí to vyjít." Znova se odmlčel. ,,Nebo můžeme zkusit umělé oplodnění, ale to myslím, že ani jeden z nás nechce." Řekl trochu znechuceně, ale já se mu nedivím, taky se mi uměle oplodnění nelíbí.
,,To je super, že máme nějakou šanci. Já uměle oplodnění vážně nechci." Usměji se.
,,Kdo by chtěl." Uchechtne se. ,,Ale pokud to nepůjde normální cestou, tak to můžeme zkusit." Řekl trochu zklamaně, ale v jeho očích pořát byla ta pozitivní jiskra.
,,Opravdu chceš to dítě?" Zeptám se s vážným výrazem.
,,Pokud chceš ty, tak ano, ale pokud máš nějaký problém, tak ne." Řekne rozhodnutě.
,,Já to dítě chci a pokud to nebude možné, prostě to nepůjde, tak se bez dítěte obejdu. Hlavní je, že budu mít tebe." Málem jsem se rozbrečela, ale vydržela jsem to.
Martin se jen usmál a ještě víc mi stiskl ruku. Stékla mu slza po líčku. Já tu neposednou slzu zachytila svým palcem, aby nestekla dál.
,,Miluju tě moc, víš to?" Zeptá se Martin a políbí mi hřbet ruky.
,,Vím. Moc dobře to vím." Usměji se na něj.
,,Ještě mě napadlo." Martin se na chvilku odmlčí. ,,Dítě si můžeme kdyžtak adoptovat, kdyby bylo nejhůř." Řekne a nejistě se na mě podívá.
Já jen přikývnu a nic neříkám. Jen mlčky ležím na posteli. Má pravdu, při nejhorším si můžeme dítě adoptovat, ale stejně, nechci adoptované dítě, chci svoje. Nic proti adopci nemám, ba naopak, je mi těch dětí bez rodičů a rodiny líto.
,,Teď se mi nechce o dětech mluvit, promiň. Je to pro mě ještě takové smutné a zvláštní téma, když jsem zabila dva životy." Řeknu smutně.
,,Ale ty jsi je nezabila. Nemůžeš za to! Může za to ten opilý parchant!" Naštval se Martin.
,,Teď se mnou určitě nechceš být, protože ti nemůžu dát děti. Já to pochopím, klidně běž. Nepotřebuješ mě. Najdi si nějakou lepší holku a s ní měj děti. Buď šťastný. Založ rodinu a buď se svým životem šťastný." Začínám brečet.
,,O čem to mluvíš? Emilly, poslouchej mě! Já bych tě nikdy neopustil! Nikdy, rozumíš? Obejdu se bez dětí, ale budu mít tebe! Nikdy bych si za tebe nenašel náhradu! Ale pokud ano, tak by nebyla skvělá jako ty. Žádná holka by tě nenahradila! A tohle už nikdy neříkej, když víš, že nemáš pravdu." V tu chvíli kdy to Martin dopověděl, jsem začala brečet víc.
,,Proč brečíš? Nebreč prosím. Víš, že stále nevím, jak se mám chovat k holkám, které brečí." Zasmál se Martin.
,,Po tolika letech to nevíš?" Po tomhle jsem přestala brečet, ale usmívat se.
,,Jo. I po tolika letech." Uchechtl se Martin a znova mi políbil hřbet ruky.

BA-DUM TSS

Zdravím vlčátka!♥️
Další kapitola je tady! Jak se dneska máte? Já jsem byla celý týden doma, protože jsem nemocná☹️
Jste taky nemocní? Pište do komentářů💕
A taky mi napište do komentářů váš názor na tuto kapitolu, budu moc ráda👑
Máte taky prodloužený víkend kvůli podzimním prázdninám? Já ano!🔥
Blíží se taky Halloween! Kdo se na něj těší?🎃
Už se s váma rozloučím, takže se uvidíme u další kapitoly! Zatím ahuuj♥️

[978]