Hey You [Marcus&Martinus CZ]

13💘

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Promnula jsem si spánky a pořádně se nadechla. Když jsem stočila pohled doprava a spatřila spícího Tinuse, musela jsem se sama pro sebe usmát. Je tak dokonale roztomilý. Bříšky prstů jsem přejela po jeho holé hrudi. Když si vzpomenu na noc... Možná jsem byla zlitá až na mol, ale stejně si pamatuji každý detail. Byl tak něžný a opatrný.

Nahla jsem se a políbila ho. Po chvilce se probral a začal spolupracovat. No, hned na to se chytl za hlavu.

,,No kurva," sykl a schoval hlavu zpátky do polštáře.

,,Dojdu ti pro něco na bolest," usmála jsem se, políbila ho na špičku nosu a vstala z postele. Posbírala jsem svoje oblečení rozházené po pokoji a oblékla se. Když jsem se otočila zpátky na Tinuse, nechápavě se na mě díval těmi svými tmavými kukadélky.

,,Děje se něco?" Pozvedla jsem obočí a prohlédla se, jestli na mě není něco špatně.

,,C-co b-bylo v n-noci?" Vykoktal a posadil se. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. On si to nepamatuje? No, je pravda, že on byl ještě víc na mol, než já, ale i tak. Přistoupila jsem blíž a posadila se k němu na postel. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Následně propojil naše rty. Přivřela jsem oči a čekala nával těch pocitů, jako dneska v noci. Ale nic. Teda, lehce mi v břiše poletovali motýli, ale to bylo všechno. Hmm. Asi se budu muset opíjet často. Ale i tak se mi to líbilo.

,,Škoda, že si nic nepamatuji," usmál se Tinus, když se odtáhl.

,,Však si to můžeme někdy zopakovat," zašklebila jsem se. V noci jsem si to užila, tak proč ne? Vstala jsem. ,,Zajdu ti pro ten prášek."

Vděčně se na mě usmál, ale to už jsem vycházela z pokoje a mířila dolů do prostoru pro personál. Stejně bych dneska měla mít službu, tak tu holt budu o něco málo dřív.

Když už jsem mířila zpátky do pokoje s práškem v ruce, narazila jsem do něčí svalnaté hrudi. Stačil jediný pohled do jeho čokoládových očí a opět mě přepadl ten pocit štěstí a míru, když mi byl nablízku.

,,Ahoj," usmála jsem se. Jen se na mě neutrálně zadíval a pohodil hlavou na pozdrav. Pak mu zrak padl na krabičku léků, co jsem měla v ruce.

,,Copak? Tinuska bolí hlava?" uchechtl se a zavrtěl hlavou. ,,Může si za to sám."

,,Co je ti? Jindy takový nepříčetný nejsi," zaprotestovala jsem. Netuším, co mu přeletělo přes nos.

,,Nic," pokrčil rameny a rozešel se směrem ke svému pokoji. Tak on je naštvaný jako jen tak?! Najednou mi Tinus úplně vypadl z hlavy. Následovala jsem Marcuse až do jeho pokoje. Hodlám konečně zjistit, kvůli čemu, nebo vlastně možná i komu, má ty svoje starosti a blbé nálady.

,,Macu," zavřela jsem za sebou dveře. On jen přešel k posteli a vyzul si boty.
Jen jsem si povzdechla a sedla si vedle něj. ,,Víš, že mě můžeš říct všechno."

Položila jsem mu ruku na rameno. Cukl sebou a obrátil hlavu. Pohled upřel do mých očí. Já se v těch jeho opět z nějakého nejasného důvodu dokázala ztratit. Už otevíral pusu, aby něco řekl, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.

,,Marcusi," zkusila jsem něco namítnout, ale zarazil mě.

,,Lilly, pochop. Tyhle problémy si prostě musím řešit sám," pohladil mě po tváři a smutně se usmál.

,,Ale já ti chci pomoc," zaprotestovala jsem. ,,A pokud nebudu znát pravý důvod, asi těžko se to budu snažit nějak vyřešit."

,,Tak co, kdyby ses starala sama o sebe, co?" Vyjel na mě, až jsem nadskočila. ,,Prostě si nepřeji, aby ses do toho rejpala! A víš co?! Jestli máš tendenci se starat o druhé, tak si jdi za mým dokonalým bráškou, ten to určitě ocení. Když už je takový vůl, že tě nejprve opije a pak dotáhne až do postele! Jo! Vím to! Příště si aspoň zavřete okno, ať vás nemusí poslouchat celá ulice!"

Řval na mě jak na nějakou štětku. Ztratila jsem slova a stěží se mi dýchalo.

,,J-jo, chápu," zašeptala jsem sotva slyšitelně a co nejrychleji vyběhla z jeho pokoje. Procházela jsem chodbou a mířila kdo ví kam. Z očí mi samovolně začaly vytékat slzy, aniž bych je nějak ovládala. Co jsem mu udělala? Vždyť jsem mu jen chtěla pomoc. A on na mě vyjel jak... Povzdechla jsem si. Teď už je to jasný. Nikdy ke mně víc, než kamarádství necítil...

Marcus

Bože. Tohle jsem nechtěl. Když odcházela, potichu jsem zašeptal její jméno, ale zřejmě mě neslyšela. Naštvaný sám na sebe jsem odhodil právě zutou botu někam do kouta a zabořil obličej do polštáře. Už jsem ty slzy neudržel.

Ten její výraz. Ten strach v jejích očích. Jsem netvor. Ona mi chtěla jen pomoc a já na ni takhle vyjel. Ale všechno to na mě dopadlo. To, že není moje, ale mého bratra. To jak ji vidím se smát. Veškeré ty jiskřičky v jejích očích, když je šťastná... No, to se mnou asi nikdy nebude...

~💙 Love pineapples 💙~
Tak tu máte dneska ještě jednu...Hope you like it 💗💖
Moc děkuji za všechny krásné komemtíky 💬 a hvězdičky ⭐
Vždycky mě nehorázně potěší a podpoří 😆😘
💘Love you💘