Nightmare dressed like a Daydream - Tom Riddle

1. kapitola

,,Ehm, promiň?'' nesměle jsem přistoupila k vysokému hnědovlasému mladíkovi. Otočil se od skupinky kluků a upřel na mě tázavý pohled. Prefektský štítek na jeho zmijozelském hábitu se zaleskl a já letmo přelétla po tom mém. Došlo mi, že tam stojím a čumím moc dlouho, když se mě zeptal: ,,Co chceš?''
Neznělo to hrubě, ale i tak jsem se zamračila.
,,Sraz prefektů je dnes v pět v knihovně.'' našpulila jsem úzké rty a odkráčela do Velké síně na oběd.
Zamířila jsem k mrzimorskému stolu. Sedla jsem si na to nejvzdálenější místo od ostatních. Vždycky jsem takhle jedla a seděla...sama, na kraji.
Vlastně, samotu mám celkem ráda.
,,Hej! Nehoňte se tu!'' zakřičela jsem na dva druháky, kteří se honili jak smyslu zbavení sem a tam. Svůj post prefektky beru velice vážně. Konečně se mi ho podařilo můj pátý rok v Bradavicích získat.
Dojedla jsem dýňovou polévku s krutony a podívala se na zdobené kapesní hodinky. Čas na hodinu bylinkářství. Popadla jsem brašnu a vydala se do skleníků. Jako prefektka znám všechna hesla k portrétům, takže jsem se ke skleníkům dostala celkem rychle.
,,Ahoj, Dove.'' Pozdravila mě před skleníkem kamarádka z Havraspáru, Ellie. Dlouhé blonďaté vlasy měla stažené do culíku.
,,Ahoj,'' ozval se mužský hlas ode dveří, málem jsem mu pozdrav opětovala, naštěstí mi na poslední chvíli došlo, že pozdrav nebyl mířen na mou osobu. Byl to Jamon, Elliin chlapec. Přišel k ní a objal ji. Neměla jsem potřebu se na to dále dívat, a tak jsem zašla do vedlejšího skleníku pomoci profesorce s přípravou na hodinu.
Den se pomalu vlekl jako každý jiný. Po vyučování jsem se jen tak poflakovala po Bradavicích, hrdě nosila štítek a kárala studenty za různé výtržnosti.
Bylo půl páté, když jsem se vydala do společenské místnosti. Zaklepala jsem na jeden ze sudů v chodbě u kuchyně a vstoupila do poloprázdné teplé místnosti oblých tvarů. Kulatými okny na žlutý koberec dopadalo odpolední světlo. Vydala jsem se do svého pokoje, abych se před prefektskou schůzkou trochu upravila. V pokoji žádná z dívek nebyla. Z řádně uklizeného nočního stolku jsem vytáhla kartáč a začala si česat světle hnědé vlasy na mikádo. Potom jsem si převlékla těžkopádné, ale pohodlné černé baleríny a nasadila si moderní nepohodlné, taktéž černé.
Vzala jsem si s sebou ještě dvě knihy na vrácení do knihovny.
Jak se dalo čekat, tak jsem byla v knihovně první. Dva stoly uprostřed hlavní uličky byly spojené. Sedla jsem si na kraj lavice a čekala, až přijdou ostatní. Podle mých počtů, by se tu mělo shromáždit 24 prefektů. Za nedlouho tu byli všichni prefektové, většina se spolu bavila a smála se. Já prohodila pár studených slov s mrzimorskými. Potom už přišel  profesor Brumbál a stoupl si do čela stolů.
,,Vítejte na schůzi a děkuji, že jste přišli,'' zahájil proslov ,,Než přejdeme na jinou problematiku, tak bych chtěl pochválit Dovesty Hammington za dobré vykonávání práce a vynikající prospěch,'' věnoval mi významný pohled. Profesor učí přeměňování a má trpělivost i na mě, které tento předmět moc nejde.
,,Děkuji.'' přikývla jsem.
,,A chtěl bych také pochválit Toma Riddela, za vynikající vykonávání práce a vynikající prospěch.''
Tom seděl naproti mně vlevo a ruce měl položené na stole. Pramínek lehce vlnitých vlasů mu spadl do čela. Decentně se usmál.
,,Děkuji, pane profesore.'' Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Výrazné lícní kosti, tmavé oči, velmi světlá pleť...
,,Tak, a vy ostatní se víc snažte! Takže, nyní můžeme přejít k další problematice...''