Nightmare dressed like a Daydream - Tom Riddle

10. kapitola

Bez ostychů jsem k ní přistoupil, chytil jí za stehna a přisunul si jí blíž. Trochu silou jsem jí musel rozevřít nohy, abych si jí mohl přisunou víc. Měla tak hrozně překvapený výraz, že mi jí bylo chvíli líto, ale lítost rychle přešla, když jsem si jí jemně přitáhl a spojili jsme své rty.
Zajel jsem jí rukou pod košili. Sálalo z ní neuvěřitelné teplo. Ale ze mě také, dával jsem to za vinu tomu dusnu ve skleníku.
Když jsem cítil jak trochu ztuhla při mých nestydatých dotycích tak jsem se snažil ovládnout a trochu ustoupil, ruce na jejích holých stehnech. Zadíval jsem se jí do očí. Měla červené tváře, což mi přišlo hrozně roztomilé. Je to ještě dítě, jít dál by nebylo rozumné. Naposledy jsem se k ní naklonil, kousl ji do spodního rtu a do ucha jí zachraptěl hlasem, při kterém většinou všichni padají pod stůl: ,,Nejsucharovatější ze všech sucharů." Zapnul jsem si košili a lenivě, ruce v kapsách, odkráčel z toho příšerného dusna. To, jak s tímhle naloží, je už jen na ní.

                                 ***
Myslela jsem že to se mnou sekne. Pořád jsem si nemohla uvědomit, co se právě stalo. Srdce mi pořád divoce bušilo a bylo mi hrozné horko.
Jak se to mohlo stát? Nejradši bych na sebe vylila kýbl se studenou vodou.
Rychle jsem na sebe naházela oblečení, upravila se a roztřeseně se vydala pryč ze skleníku. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jdu pozdě na hodinu věštění. To nemám šanci stihnout! Učebna byla skoro na opačném konci Bradavic! Rozběhla jsem se a nevšímala si udivených pohledů studentů. Za dvacet minut jsem se dostala pod to zpropadené schodiště. Vysupěla jsem nahoru a chvíli se vydýchávala pod dveřmi a potom jsem kouzlem zaklepala na dveře ve stropě a zdráhavě vešla- tedy spíš vylezla.
,,Omlouvám se, profesorko. Trochu jsem se zapomněla-'' zrak mi padl do rohu na Riddla, který mě s lehkým pobavením na tváři sledoval, sklopila jsem zrak. Nedošlo mi, že tu také bude. ,,Ehm, v knihovně.'' Profesorka jen kývla a pokračovala dál ve výkladu. Jak je možné, že se sem dostal tak rychle? Nebo já tak pomalu?
Posadila jsem se na své obvyklé místo dopředu a snažila se klidně dýchat.  Konečně hodina skončila a já rychle vyrazila ze třídy. Na prvním odpočívadle mě ale někdo chytil za zápěstí. Mé obavy se potvrdily, byl to Zmijozelský.  Nějak udělal, abych skončila přitisknutá na zábradlí a on byl zase moc blízko a pomyslně měl navrh.
,,Nějak se mi do ruky dostal tvůj odznak.'' V ruce držel můj prefektský odznáček. Chtěla jsem po něm sáhnout, ale on mi ho začal připínat. Moc blízko mého ňadra, kde jsem ještě cítila jeho doteky z předešlé hodiny. 
,,Příště si dávej větší pozor, Mrzimorská.''
,,Neměj strach, Zmijozelský.'' Přimhouřila jsem oči a nechala ho, ať odejde. Křečovitě jsem se dotkla chladného zábradlí a snažila se uklidnit.

________
Eeej, další kapitolá 😆👑🌈