Nightmare dressed like a Daydream - Tom Riddle

11. kapitola

Rychle jsem vlezla do nějaké truhly, která byla na chodbě ve 4. poschodí. Od toho, co se stalo ve skleníku uběhl týden a já se Tomovi zatím celkem bravůrně vyhýbala. Absolutně jsem si nedokázala představit, co bych měla dělat, kdyby jsme se střetli tváří v tvář.
Po pár minutách jsem opatrně vylezla, nikdo nikde. Vydala jsem se na nádvoří Přeměňování. Občas, když jsme byli spolu v jedné třídě,  jsem měla touhu se na něj vrhnout, ale snažila jsem se ovládnout. Dokonce mě kvůli mému rozjívenému chování profesor Brumbál pokáral! To se mi ještě nikdy nestalo, hrůza.
Podívala jsem se na hodinky a přidala do kroku. Až moc rychle jsem obešla roh a naneštěstí jsem se střetla s ním. Přidušeně jsem vyjekla a rychle se snažila pokračovat dál v cestě, on byl však rychlejší. Vzal mě za ramena a opřel mě o chladnou kamennou stěnu. Lepší čas si vážně nemohl vybrat. Nikdo v té chodbě zrovna nebyl, takže jsem neměla šanci uniknout.
,,Dobře se umíš vyhýbat lidem, víš to?'' broukl a když uviděl, že nemám odvahu nikam utéct, tak si dal ruce do kapes a zkoumavě si mě prohlížel. Málem se mi podlomila kolena, pod jeho pohledem a blízkostí. Naklonil hlavu na stranu jako šelma zkoumající kořist. Jeho přirozená vůně byla omračující.
,,Nic mi neřekneš?'' když uviděl, že se mu vyhýbám pohledem a jsem nervózní, tak pokračoval: ,,Abych pravdu řekl, tak se v tobě vůbec nevyznám. Proč ses mi celý týden úmyslně vyhýbala?''
,,Já..to, víš...To je jedno!'' vykřikla jsem nakonec a chtěla utéct, ale opět- byl rychlejší. Zase mě chytil za ramena a tentokrát se ke mně skoro přitiskl. Asi mu budu muset odpovědět. Chtělo se mi smát i brečet, nechápala jsem vůbec nic. Musím se postavit pravdě do očí.
,,Ehm, asi pro to nemám žádné rozumné vysvětlení.'' Snažila jsem se vsáknout do stěny, co nejdál od něho.
,,Myslím, že se smířím i s tím nerozumným.'' zašeptal a ve mně se zase probudila má temná zvrhlá stránka- která je vlastně normální součástí každého z nás, ale to jsem v té době nevěděla, nebo možná nechtěla vědět. Tentokrát se mi jí už nepodařilo potlačit, možná jsem ani nechtěla. Nejistě jsem se ho pokusila políbit. Když mu došlo, co hodlám udělat, tak mi - k mému překvapení- vyšel vstříc. Nelíbal tak vášnivě jako ve skleníku, ale byl něžnější, možná trochu překvapený mým konáním. Chtěla jsem víc, ale on se znenadání odtáhl.
,,Přijdeš pozdě na přeměňování, ne?'' řekl lhostejným tónem. Prohrábl si vlasy a jakoby nic, se rozhlížel po prázdné chodbě.
,,To by nevadilo.'' zašeptala jsem skoro neslyšně. Věnoval mi poslední letmý pohled, otočil se na patě a ležérním krokem odešel.
Jakoby se ve mně něco zlomilo. Měla jsem na něj najednou tak hrozný vztek, že jsem měla chuť mu jednu vrazit. Nastal čas ze sebe přestat dělat šedou krysu.
,,Co si myslíš, že děláš?'' můj hlas zněl hysteričtěji, než jsem plánovala. ,,Jednou na mě vyjedeš v zatuchlým skleníku a teď vyzvídáš, dáš mi jednu pitomou pusu a zmizíš jako pán světa?!'' Nasupeně jsem k němu šla, křičela jsem. Pocítila jsem velké zadostiučinění, když tam tak stál s šokovaným výrazem. Vypadal, že chce něco říct, ale neměl slov. Konečně. Založila jsem ruce v bok a sledovala ho. Celkem rychle se probral a odkašlal si.
,,Já...no...tos, ale... Promiň?'' rozpačitě se rozhlédl kolem.

                                             ***

Absolutně jsem netušil, co mám dělat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mohla takhle rozčílit a křičet...Křičet na mě?!
,,No, myslel jsem, že nemáš zájem. Nechtěl jsem tě jen využívat, tak jsem usoudil, že to už nechám být.'' Bezradně jsem pokrčil rameny a modlil se ať někdo projde tou zatracenou chodbou.
,,Pfff. Takže pán si hraje na mecenáše?'' Odfrkla a založila si ruce na prsou. Stihl jsem si všimnout, že košili nemá zapnutou až ke krku jako obvykle.
,,Hele, tady asi není úplně to nejlepší místo na vyjednávání takovýhle... záležitostí.'' Snažil jsem se vyznít klidně a utřídit si myšlenky. Rychlým krokem jsem se vydal pryč.