Nightmare dressed like a Daydream - Tom Riddle

8. kapitola

Probudily mne paprsky slunce. Ještě pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem přežila to noční dobrodružství. S Tomem Riddlem. Sama.
Ve sklepení.
Zaúpěla jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Posadila jsem se a promnula si oči. Pohled mi spadl na zásuvku nočního stolku. Otevřela jsem ji a pustila se do mlsání sladkostí, které jsme včera našli.
S Tomem Riddlem.
Sami.
Vyskočila jsem z postele. Musela jsem něco dělat, abych zahnala své poblázněné myšlenky. Byla sobota, a tak jsem se oblékla do bílé košile a černé sukně.
,,Brý ráno." zazývala moje spolubydlící Anabelle.
,,Dobrý." broukla jsem a vystřelila z ložnice. Nechtěla jsem si to přiznat, ale musela jsem ho vidět.
Seděl ve Velké síni u zmijozelského stolu. Musela jsem se zastavit a civět jeho směrem, protože do něj kluk vedle něho šťouchl. Když Tom zvedl hlavu od novin, tak jsem naštěstí stihla zareagovat a lhostejně se odebrala ke svému stolu. Sedla jsem si- jako vždy- na konec stolu a posnídala. Nasupeně jsem zabodla lžičku do pudingu, když jsem se přistihla, jak myslím na to, jak mě včera chytil okolo pasu a jak mi to vlastně nevadilo. 
,,Nevěděl jsem, že chováš takovou zášť vůči pudingům." Nadskočila jsem a nejistě zvedla zrak k příchozímu. Riddlovi v očích pohrávala jiskřička pobavení.
Chvíli tam jen tak stál a pokukoval kolem a pak se otočil na patě a někam odešel. Hluboce jsem vydechla a chtěla jsem si dát facku, když mi  během rozhovoru zrudly uši.
Neměla jsem co na práci, a tak jsem se poflakovala na pozemcích a občas peskovala nějaké studenty.
,,Ale, ale, ale. Takže ty jseš ta Riddelova děvka, jo?" Stála jsem jako přimražená u jednoho z kamenů Kamenného kruhu, když se kolem mě seskupila skupina pěti zmijozelských, každý nejméně o hlavu vyšší a o tělo širší jak já. Nikdo nikde, kromě skupiny násilníků nebyl, byla jsem zoufalá.
,,Cože?! Co si to dovoluješ! Já- já dám vám školní trest! Jsem prefektka!" Tohle byla nejhloupější věta, která mě kdy napadla. A ještě ke všemu v této ošemetné situaci.
Většina se zlověstně ušklíbla a někdo se začal nahlas chechtat.
,,Takže, můžeš si vybrat. Nejdřív tě zbijem, nebo ti- Aaaaa!" Hromotluk padl na kolena a svíral si rozkrok. Přerývavě jsem dýchala a měla jsem slzy na krajíčku.
Kolem ramen mě objala silná paže a ucítila jsem známou vůni.
,,Nechte mojí děvku na pokoji a vypadněte, než dopadnete jako on." Řekl klidným, ale ledovým hlasem podbarveným zlobou, můj zachránce a kývl směrem ke stále klečícímu.
Celá skupina se rázem otočila na patě a odběhla směrem k Hagridově chýši. Třásla se mi kolena a potlačovala slzy, zrak upřený na špičky balerín.
Tom svěsil ruku, kterou měl doposud kolem mých ramen a unaveně zamručel. Nechápala jsem, proč mi odhaluje co se skrýva pod tou klidnou maskou zmijozelského prefekta.
Přerývavě jsem se nadechla a snažila jsem se na něj podívat. Zrak mi ale hned sjel zase k mým nohám.
,,Děkuji." Zamumlala jsem a přemýšlela, jestli to vůbec slyšel. Napadaly mě hrozné věci, co by se mnou chtěli udělat, kdyby on nepřišel. Náhle mi ale dvěma prsty zvedl bradu a zadíval se mi do hnědých očí. Snažila jsem neucuknout pohledem, ale nevydržela jsem to. Vytrhla jsem se mu a rychle pospíchala přes visutý most k hradu.
                               ***
Dal jsem si ruce do kapes a sledoval, jak odchází. Byla opravdu drobná. Žádné výrazné ženské křivky. Zajímavé...
Myslel jsem si, že ženám trochu rozumím, ale Dovesty Hammington byla zřejmě výjimkou.
Nevěděl jsem, co měl znamenat ten náhlý odchod, ani to, že se mi skoro nedokázala podívat do očí, ale jedno jsem věděl: Ještě jednou se o ní ti bastardi jen zmíní slovem, tak z toho tak lehce nevyváznou jako teď.
Zamračil jsem se, prohrábl si vlasy- tím jsem upoutal pozornost chichotajících se holek, které zrovna procházely kolem- a vydal se příkrou cestičkou do sovince.

Ahoj 😊 máme tu další kapitolku 🙈
Jaký máte názor?
Jinak se omlouvám za pomalé přidávání kapitol 👻🤷🏽‍♀️
AaB💖