𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-11.

Trvalo to několik sekund, než mi došlo co se právě děje, celé mé tělo jakoby zkamenělo. Pak jsem si na něco se strachem vzpomněla. Nenápadně jsem si stoupla na špičky, abych se co nejvíce přiblížila k uchu chlapce, který mě právě objímal.

,,Malfoyi někdo tu je" špitla jsem, pak jsem se od něho obličejem odtáhla a zadívala se mu vážně do očí.

Tvářil se nechápavě. Po chvíli párkrát zamrkal, jakoby se z něčeho potřeboval vzpamatovat a povolil stisk rukou kolem mě.

,,Jak to myslíš?" zašeptal.

,,Někdo na mě promluvil, když jsem tu byla sama" odpověděla jsem mu na to.

Hned na to mě pustil, rukama mě strčil, tak abych se mohla schovat za jeho zády a namířil před sebe svou třesoucí se ruku s hůlkou.

,,Kde?" vyštěkl nervózně, když se koukal kolem dokola po místnosti, ale nikoho nespatřil.

,,Nevím" přiznala jsem a stoupla si vedle něho.

,,Střílíš si ze mě Grangerová?" obořil se na mě a probodl mě naštvaným pohledem.

,,Ne..ne nestřílím, fakt na mě někdo promluvil" vykoktala jsem ze sebe. V jeho bouřkové šedých očích se zrcadlil takový vztek, až mě to vyděsilo.

,,No jasně" prskl a pak se dal k odchodu.

Zbytek dne jsem ho už nikde neviděla. Stejně tak ani další den. Netrpělivě jsem seděla v komnatě nejvyšší potřeby a vyčkávala na jeho příchod. On ale nepřišel. Pochopila jsem to tak, že o doučování už nemá zájem a o dvě hodiny později čekání na něho vzdala.

Abych se přiznala, trochu mě to mrzelo, za těch pár dní jsem si zvykla, že mám možnost si aspoň s někým trochu promluvit. Nechápala jsem, co se stalo. Jestli ho fakt tak moc naštvalo to, že si myslel, že jsem si z něho ten den, co mě nečekaně objal na záchodech, dělala srandu, nebo jestli v tom bylo něco jiného.

Odešla jsem z komnaty a vydala se do své ložnice. Ta byla prázdná. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Přemýšlela jsem o všem, co se v poslední době dělo. Přemýšlela jsem o tom čím dál tím častěji. Neboť jsem nic z toho nedokázala pochopit.

Řekni čím si Malfoye tak okouzlila, že si tě začala všímat? Vzpomněla jsem si na větu, která vyšla z Ronových úst. Byla to otázka, na kterou jsem sama nevěděla odpověď, ale přála jsem si jí znát, ať už je jakákoli.

Sebejistě jsem se zvedla z postele, zhluboka se nadechla a vydala se do jídelny. Doufala jsem, že tam potkám Malfoye. Byla jsem rozhodnutá, že konečně zjistím odpověď. K mému štěstí jsem ho v jídelně opravdu našla. Když si mě všiml a naše pohledy se střetli, trochu jsem znejistila. Od svého plánu jsem však neupustila a došla až k Zmijozelskému stolu. Všichni, co u něho seděli, mě naráz probodli svými pohledy, jen on ten svůj odvrátil a dělal jako bych tam vůbec nebyla.

,,Malfoyi musím si s tebou promluvit" oznámila jsem mu.

Konečně se na mě podíval. Chvilku mlčel, ale pak se zhluboka nadechl.

,,Nech mě na pokoji" prskl, zvedl se od stolu a odešel. Když kolem mě prošel, naschvál do mě silně strčil ramenem, tak až jsem trochu klopýtla.

Zaraženě jsem stála na místě a vůbec si nevšímala toho, že se tomu, co se právě stalo, všichni okolo mě smáli. Před očima jsem měla jen ten jeho nenávistný pohled.

,,Ale, ale že by si Malfoye už nezajímala" ozval se z Nebelvírských řad mě známý hlas.

Pevně jsem k sobě stiskla své oční víčka a snažila se uklidnit. V žilách mi vřela krev. Pak jsem to ale nevydržela.

,,Drž už hubu Ronalde!" zakřičela jsem na něho.

On si z toho však nic nedělal, spíš naopak, začal se smát a posuňky napodoboval pláč.

Věděla jsem, že musím zmizet, jinak by to nedopadlo dobře, ztrácela jsem nad svým chováním i ty poslední zbytky kontroly a to nevěstilo nic dobrého. Rázně jsem se otočila a odpochodovala pryč, opět jsem zamířila tam, odkud jsem před pár chvílema odešla. Flákla sebou na postel a začala pěstmi bušit do polštáře. Měla jsem v sobě takový vztek. Vztek na Ronalda, Harryho, protože nic neřekl a na Malfoye, protože se semnou nedokáže normálně bavit.

,,Grangerová?" ozvalo se za mnou mé jméno. Okamžitě jsem poznala, kdo na mě mluví, právě jsem o něm přemýšlela uprostřed mého záchvatu hněvu, ale proč sem přišel, když po mě chtěl, abych ho nechala být?

,,Co je?" vykřikla jsem na něho. Vztek mě ještě stále nepřešel. Srdce mi zuřivě bušilo a celá jsem se třásla.

Mlčky na mě koukal, pak se ke mně začal přibližovat. Sedl si na postel těsně vedle mě. Pohledem nervózně hypnotizoval své ruce, které si položil do klína.

,,Promiň" řekl a pak svůj pohled namířil na mně.

,,Za co přesně se mi omlouváš?" vyštěkla jsem na něho. Vážně jsem v té chvíli měla chuť skočit mu po krku a na místě ho uškrtit.

,,Víš, je toho za ty roky celkem dost za co by ses měl omlouvat" pokračovala jsem dál. V rukou jsem naštvaně svírala prostěradlo na mé posteli.

Svůj zrak ode mě opět odvrátil. Nic neříkal.

Naštvaně jsem se nadechla.

,,Co si o sobě vlastně myslíš Malfoyi? Pošleš mě do háje před svými kamarády a před půlkou mé koleje a pak si myslíš, že když sem napochoduješ, řekneš jedno blbý promiň, že ti skočím kolem krku?" vybíjela jsem si na něm všechen svůj vztek. Začala bych mu vyčítat, ještě něco dalšího, kdyby mi pohotově nezakryl pusu dlaní.

,,Pojď se mnou dnes večer na ples" vyhrkl.

Úplně jsem v té chvíli oněměla.

,,Na ples?" vydala jsem po chvíli ze sebe zmateně.