𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-39.

,,Ale kvůli čemu ho chtěl najít?" vrhla jsem na Skrka tázavý pohled.

,,To přesně nevím" pokrčil rameny.

,,Křiklan určitě něco ví o Voldemortovi, něco co Voldemort nechce, aby věděl někdo další" přemýšlel nahlas. Pak svůj pohled vrhl na mě.

,,Musíš zjistit co" vyhrkl.

,,Jak to mám ale zjistit?" nechápala jsem. To mám jako napochodovat za Křiklanem a začít se ho vyptávat jestli náhodou nezná nějaké Voldemortovo tajemství?

,,Kolikátého je?" zeptal se mě Skrk po chvíli ticha, kdy jsme oba usilovně přemýšleli.

,,20.12...proč?" zamračila jsem se na něho.

On se na mě ušklíbl.

,,To se nám hodí, myslím, že zanedlouho budeš mít příležitost to zjistit" pronesl radostně.

Absolutně jsem nechápala co tím myslí. Jakou příležitost budu mít a co to má co společného s tím kolikátého je?

,,S Křiklanem si rozumíš ne?" ujišťoval se, když si všimnul mého nechápavého výrazu.

,,Jo, ale.." chtěla jsem namítnout, že absolutně nechápu, o čem to mluví, on mě ale přerušil, jako kdyby snad věděl co jsem chtěla říct.

,,Brzy určitě zjistíš, o čem mluvím, teď už ale jdi, je dost pozdě, a abych řekl pravdu, jsem dost utahaný, smrtijedi ze mě vždy vysají veškerou energii" unaveně si protáhnul svá ramena a pak ve chvilce zmizel.

Musela jsem mu dát za pravdu, smrtijedi na mě asi taky jaksi působili, protože jsem se cítila úplně vyčerpaná. Nebo to možná bylo tím strachem, který mnou v obchodě Borgina a Burkese cloumal. I přes moje vyčerpání jsem ale nevěřila, že usnu. Měla jsem toho tolik na přemýšlení. V hlavě se mi honila jedna myšlenka přes druhou. Co myslel Skrk tou příležitostí s Křiklanem? Co asi může Křiklan o Voldemortovi vědět? A jak je to doopravdy s Mlafoyem? Tato myšlenka se mi zavrtávala do mozku jako nějaký hladový červ. Tak moc jsem si přála, aby to bylo jen nějaké nedorozumění. Aby Malfoy nebyl na straně zla. Sice jsme už nebyli přátelé, ale nedokázala jsem přijmout fakt, že mě dokázal totálně obalamutit, dokonce tak, že mi neskutečně chyběla jeho společnost. Teď už v jeho společnosti být nemůžu. Ne, když vím, o co se snaží.

Zamyšleně jsem si na sebe znovu oblékla neviditelný plášť a vydala se do své ložnice. Budu muset ten plášť pokud možno hned zítra vrátit Harrymu. Měla bych ho neustále v patách, když by zjistil, že jsem si ho od něho bez dovolení půjčila a to teď opravdu nepotřebuju, když musím zásobovat Skrka jídlem.

K mému překvapení se mi ten večer přeci jenom po několika hodinách podařilo usnout. Nebyl to sice nijak vydatný spánek, ale alespoň jsem díky němu zvládla předstírat to, že při vyučování dávám pozor. Sama jsem se udivovala nad tím, v jakém stavu bylo moje studium. Na hodinách jsem nevnímala probíranou látku, domácí úkoly jsem vypracovávala na poslední chvíli a už mi ani nedělalo radost, když jsem někomu mohla dokázat, jak moc jsem chytrá. Tohle se mi nedělo ani, když jsme byli něčemu s Harrym a Ronem na stopě. Nejspíš je to tím, že dřív byl přeci jenom ve středu dění Harry. Teď se vše dělo jenom mně a neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl.

Naštěstí alespoň s neviditelným pláštěm jsem si zanedlouho nemusela dělat starosti. Hned odpoledne se mi ho podařilo nepozorovaně vrátit pod Harryho matraci. Netrvalo to dlouho a dostala jsem odpověď i na jednu z mých otázek. Když si mě totiž profesor Křiklan odchytil po jedné z jeho hodin a oznámil mi, že by mě rád pozval na jeden z jeho večírků, které pořádal vždy, když v Bradavicích učil, pochopila jsem, že přesně tento večírek měl Skrk namysli, když mluvil o příležitosti jak ze Skrka dostat co ví o Voldemortovi. Neměla jsem sice tušení, jak bych měla z profesora informace vymámit, bylo mi ale jasné, že se musím chopit příležitosti a jeho pozvání přijmout.

Na večírek jsem samozřejmě šla bez doprovodu, koho bych asi tak pozvala? Profesor Křiklan se sice tvářil trochu překvapeně, nejspíš si myslel, že pozvu Malfoye, ale nijak mou absenci partnera naštěstí nekomentoval. Popravdě mi večírek přišel poněkud nudný. Křiklan sice pozval docela dost studentů, které si za tu krátkou chvíli, co se vrátil do Bradavic, stihl oblíbit, nebo kteří pocházeli z významných čarodějnických rodin, já jsem si ale s žádným z nich neměla co říct. Jediný, s kým jsem prohodila pár slov, byl Nevil, který dělal na večírku číšníka a nabízel hostům odporně zapáchající občerstvení. Postávala jsem zrovna u stolu s pitím a přemýšlela, zda by tu neměli něco podobného tomu, co mi donesl Malfoy na plese v hostinci, když můj pohled upoutal jeden z příchozích hostů - Malfoy. Jako kdybych ho snad mými myšlenkami přivolala. Vůbec jsem nepomyslela na to, že ho Křiklan také pozve. Něco jsem si o jeho večírcích zjišťovala ve starých výtiskách Denního věštce a měla jsem za to, že děti smrtijedů nemá v oblibě. Malfoy asi byl výjimkou. Ucítila jsem zvláštní pocit, když jsem zjistila, že na rozdíl ode mě přišel s doprovodem. Po jeho boku se vyjímala Pansy Parkinsonová. I když jsem moc chtěla, nedokázala jsem od těch dvou odtrhnout svůj pohled. Najednou se moje a Malfoyovi oči střetly. Zahalil mě hřejivý pocit, jako by se snad moje mysl tetelila nad tím, že si mě konečně všímá. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem na něho celou dobu civěla a to byl nejspíš důvod, proč na mě obrátil svojí pozornost. Rychle jsem svůj zrak odvrátila a předstírala, že se vlastně dívám někam za něho a ne na něj.

,,Kde máš doprovod Grangerová?" objevil se najednou vedle mě. Tvář mu zdobil jeho klasický arogantní úšklebek.

,,Nemám" hlesla jsem. Čekala jsem, že budu šťastná, že na mě po takové době promluvil. Ty jeho zkřivené koutky mi ale ihned připomněly, co jsem o něm nedávno zjistila.

,,Myslel jsem, že pozveš Pottera nebo Weasleyho" uchechtl se.

,,Ti se semnou nebaví...kvůli tobě pamatuješ?" zamračila jsem se na něho.

,,Malfoyi? Kde proboha jsi? Proč se tu bavíš s tou šmejdkou?" přiřítila se k nám najednou Pansy a změřila si mě povýšeným pohledem.

Měla bych jí něco říct, takhle mě nemůže oslovovat, běhalo mi v hlavě. Moje pusa ale jako kdyby mě neposlouchala, jediné na co jsem se zmohla, bylo nenávistné zafunění. Pohled jsem namířila na Malfoye. Řekne jí něco on? Zastane se mě? Samozřejmě, že ne. Jen se na mě ušklíbl, pak omotal svojí ruku kolem Pansyných boků a vedl jí někam pryč.

,,Nechápu, že takové lidi vůbec Křiklan zve" donesl se ke mně ještě její hlas, než došli až na druhou stranu místnosti.