𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-7.

Od této hádky se mnou Ron nepromluvil ani slovo. Nic se na tom nezměnilo ani když jsme po letních prázdninách nastoupili do dalšího ročníku. Všimla jsem si, že se mi dokonce schválně vyhýbá, a když se mu to náhodou nepovedlo, probodnul mě opovrženým pohledem. Ani Harry se mnou nemluvil. Vždy se tvářil tak nějak neutrálně. Ale to, že se mě ani trochu nezastal, mluvilo za vše. Je na Ronově straně. 

Chápu, že jsem udělala chybu, když jsem si pustila k tělu našeho téměř úhlavního nepřítele, ale vážně mě musí oba takhle ignorovat. Tak ráda bych byla na Rona naštvaná za to, co mi řekl, z čeho mě obvinil. Popravdě jsem tomu zprvu ani nechtěla uvěřit, uvěřit tomu, že by si o mě tohle dokázal myslet. Naštvaná jsem na něho ale nebyla. Ani nevím proč. Možná jsem cítila jen lítost, možná jsem si namlouvala, že jsem si to zasloužila, že měl právo si to myslet, po tom, co se tohle dozvěděl. 

Nebyla jsem zvyklá být sama. Naposledy tomu tak bylo v prvním ročníku, kdy mě Ron naštval urážkami mířenými na mojí osobu. Sice jsem vždy milovala, když jsem si mohla někam zalézt sama s knížkou a být od všech izolovaná. Jen já a můj vlastní svět. Ale nemluvit s někým celé dny, bylo něco úplně jiného. Bylo to pro mě nesnesitelné. Přeci jenom jsem od přírody upovídaná. 

Tak moc jsem se někomu potřebovala svěřit, vypovídat se o tom, co jsem udělala a jak moc mě to mrzí, když vidím následky, které to má. Následky, které mi přišly přehnané, potřebovala jsem, aby mi to někdo potvrdil, potvrdil, že nejsem zase až tak příšerná. Napadlo mě napsat domů, vždy jsem se rodičům mohla se vším svěřit, ale bylo by na dlouho jim vysvětlovat proč je Malfoy náš nepřítel a navíc bych dlouho čekala na odpověď. Jako druhý nápad byla Ginny. Bála jsem se ale, že jí Ron všechno řekl a že zastává stejný názor jako on. 

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než svůj chtíč svěřit se potlačit a přečkat samotu. Přečkávání ale nemohlo trvat věčně a tak jsem to jednoho dne, kdy jsem se na chodbě střetla s Harrym a Ronem, nevydržela. Došla mi trpělivost. 

,,Musíme si promluvit" prohlásila jsem vážně s pohledem upřeným na Harryho. 

,,S lidmi jako jsi ty se nebavím" odpověděl opovrženě Ron. 

Namířila jsem na něho naštvaný pohled. 

,,Nemyslím tebe, Ronalde" procedila jsem skrz zaťaté zuby a chytila Harryho pevně za rukáv jeho hábitu. Táhla jsem ho někam, kde bychom mohli být sami. 

,,Ty si myslíš to samé co Ron?" vyštěkla jsem na něho hned, jak jsme se zastavili uprostřed bradavické chodby daleko od všech ostatních. 

Harry si nervózně narovnal brýle. 

,,Noo" protahoval svou odpověď. 

,,To snad nemyslíte oba vážně, to..tohle bych snad v životě.." vybouchla jsem a dala svým emocím volný průchod, Harry mě však zastavil. 

,,Nemyslím si, že by si to udělala, jen mě zaráží, proč si s ním trávila čas" řekl. 

,,Copak Pottere, snad by si nežárlil" ozval se za námi posměšný hlas. Hned mi bylo jasné kdo to je a taky, že by tohle nemuselo vůbec dopadnout dobře. 

Harry se uchechtl. 

,,Tak proto si to dělal" prohlásil. 

Ani já a myslím, že ani Malfoy, jsme nevěděli co tím má na mysli. 

,,Nabídl jsi ji doučování, aby si nám to pak mohl vpálit do obličeje a my se pak rozhádali" vysvětlil podstatu toho, co řekl. 

Malfoyovi se na tváři objevil nepatrný úsměv. 

,,Nebudeš zase tak hloupej, jak jsem si myslel" uznal. 

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně byl tohle jeho plán? Proč by to ale chtěl? 

,,A taky, že se mi to povedlo, minimálně Weasley vypadá, že vzteky brzy vybouchne" zakřenil se po chvíli. Pak se otočil tváří ke mně. 

,,No a taky jsem ti chtěl ukázat, jak mi tví přátelé uvěří, cokoli jim řeknu, smutné že?" 

,,Smutné je spíš to, že jsem si na chvíli hloupě myslela, že si to dělal opravdu jen proto, že si mi chtěl pomoct, to mě ale samozřejmě ihned opustilo, když si po mě chtěl, abych ti podvodem pomohla s bylinkářstvím, nikdy by mě ale nenapadlo, že za tím bude stát ještě i něco jiného" vyprskla jsem ze sebe a probodla ho naštvaným pohledem. Tváře mi vztekem celé zrudly, poznala jsem to, protože jsem cítila, jak mi hoří. 

Potřebovala jsem zmizet, utéct někam pryč od těch dvou. A tak jsem taky udělala. Otočila jsem se a rozeběhla se směrem ke školním záchodům. Nevěděla jsem, jestli se mi chtělo brečet, či křičet zlostí. Posadila jsem se na studenou zem, opřela se o zeď a hlavu složila ke kolenům. Byla jsem tak naštvaná na sebe samotnou, že jsem dovolila, aby se Malfoyovi ten jeho plán povedl. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak naivní. 

Z druhého konce místnosti se z ničeho nic ozvalo skoro neslyšitelné zašramocení. Já ho však zaslechla. Polekalo mě to. Ihned jsem vyskočila na nohy a hřbetem ruky si otřela pár neposedných slz, které se prodraly ven z mých očí. Pohled jsem zamířila na protější zeď. Nic tam nebylo. Pomyslela jsem si, že to byla nejspíš nějaká krysa. Pak jsem si ale v tmavém rohu všimla siluety člověka. 

,,Kdo tam je?" zvolala jsem třesoucím se hlasem a namířila před sebe svojí hůlku. Silueta se napřímila, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Hlavou se mi hnala otázka, zda utéct nebo ne. Zvědavost nakonec přemohla strach. 

Pomalu jsem se k siluetě začala přibližovat. V tom se z chodby začal ozývat křik jednoho z prefektů, který po chvíli rozrazil záchodové dveře. Když mě spatřil, jak před sebe mířím hůlkou, objevil se mu na tváři udivený výraz. Podíval se na zeď naproti mně. Já se tam podívala také, přesněji do tmavého rohu. Silueta, na kterou jsem mířila už tam, ale nebyla.

,,Ehm.." zakroutil nad tím hlavou. 

,,Všichni musí ihned do jídelny, nařizuje to Brumbál" oznámil mi a pak zmizel.