𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-25.

Rozložila jsem několikrát přeložený kus pergamenu a zasvítila na něj hůlkou, kterou jsem držela v druhé ruce. Bylo pozdě večer a tak se na plánku příčné ulice objevovalo jenom pár lidských otisků chodidel s pro mě neznámými jmény. Už jsem chtěla rozmrzele plánek opět složit, když jsem si koutkem oka všimla něčeho, z čehož mi projela husí kůže po zádech.

Bylo to zase to jméno. To jméno, kterého jsem se tolik bála. To jméno, které patřilo osobě, kterou všichni hledají. Jméno – Bárty Skrk junior. Podle stop se schovával za jedním z obchodů. To si ho nikdo nevšiml? Z hrůzou jsem čekala na jeho další kroky a modlila se, abych nebyla svědkem nějakého jeho útoku.

Na plánku se už nějakou chvíli neukázala ani stopa, jen ty Bártovi nehybné tam stále byly. Najednou se ale pohnuly, zprvu pomalu a jen o kousek, snažil se být zřejmě opatrný, poté si ale asi všiml, že je v ulici sám a vyšel před obchod, který mu do té chvíle sloužil jako úkryt před zraky ostatních. Opět chvíli stál nehnutě na místě a pak prostě zmizel. Jeho stopy zmizely a pak už se nikde jinde na plánku neobjevily. Plánek byl kromě nákresů budov dokonale prázdný.

Zmateně jsem na do něho zamžourala. Pak mi došlo, že se nejspíše musel někam přemístit. Hlavou mi prolétávalo spoustu myšlenek. Vážně jsem teď pozorovala kroky hledaného zločince? Zločince, kterého jsem před pár dny nejspíše spatřila přímo na hradu?

Položila jsem si rozložený plánek na prsa a zadívala se do černočerné tmy nade mnou. Co se to tenhle rok u merlina děje? Proč jsem to tentokrát já? Tyhle věci přeci vždycky řešil Harry. Já bych mu měla pouze pomáhat svými znalostmi. Já bych neměla být hlavní postavou v záhadách. Sklopila jsem zrak dolů a uviděla něco, čeho jsem si až do té chvíle nevšimla. Plánek na mých prsou byl otočený vzhůru nohama a rýsovaly se na něm pozemky bradavického hradu. Ihned jsem ho poznala.

Hrůzou se mi zatajil dech. Kolem hradu si to štrádoval Bárty. Tam zmizely jeho kroky. Je tady. Přímo u hradu. Opět nikým nepozorován. Cítila jsem povinnost ihned zajít za Brumbálem a ukázat mu to. Ať ho konečně chytí. Ale jak bych mu vysvětlila, kde jsem vzala tenhle plánek, jak ho dvojčata vyrobila a proč jsem do něho takhle pozdě večer koukala? Nebyla jsem si ani jistá zda na plánku byla tato strana vyplněná, když mi ho dvojčata půjčila. Ale jak by se tam jen tak sám od sebe mohl objevit nový plánek? Plánek, na kterém jsou stopy nejhledanějšího člověka v celém kouzelnickém světě? Chce mě snad někdo vystrašit?

Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, zda to nemůže být jenom nějaký vtip, který mě má napálit. Přeci jenom u dvojčat nikdo nikdy neví. Oni přeci neustále vyrábějí nějaké legrácky. Určitě teď sedí u sebe v ložnici a se smíchem si představují, jak asi vypadám – strachy bez sebe. Toto vysvětlení se mi zamlouvalo. Odhodlaně jsem odhodila plánek na můj noční stolek a postavila se z postele. Těmhle hloupým vtípkům musím dát utrum. Nenechám se jenom tak vyvádět z míry. Jen škoda, že na plánku nebyla i nějaká zmenšenina Pobertovo plánku, abych viděla, kde přesně se dvojice zrzků nachází, bohužel uvnitř obrysů budov byl černý kříž.

Musela jsem se tedy vydat do klučičích ložnic a doufat, že se schovávají tam. Potichu jsem se vykradla ven z místnosti a vydala se o patro výš k na chlup stejným dveřím jako byly ty od dívčích ložnic. Sklonila jsem se ke klíčové dírce, ale buďto v ní byl vložený klíč, nebo bylo uvnitř zhasnuto, neboť jsem neviděla nic než tmu. Přitiskla jsem tedy ke dveřím ucho a čekala, až uslyším nějaký šramot, nejlépe nějaký tlumený smích. To by mě ve svém vysvětlení dokonale utvrdilo.

Avšak neuslyšela jsem nic. Žádný ani sebemenší hluk. Odtáhla jsem se ode dveří a zhluboka se nadechla. Musela jsem si nějak dodat odvahu k tomu, abych mohla udělat to, co jsem zamýšlela. Položila jsem ruku na studenou kovovou kliku a zmáčkla jí dolů. V té samé chvíli jsem na svém rameni ucítila něčí chladný dotek.

Ztuhla mi krev v žilách. Jen tak tak jsem se udržela, abych nevykřikla. Když jsem se celá ztuhlá strachy otočila, spatřila jsem ve tmě jen bílé rozcuchané vlasy.

,,Malfoyi?!" Sykla jsem.

,,Co tu u merlina děláš?"

Blonďák ze sebe vydal radostné uchechtnutí.

,,Vylekal jsem tě?"

Zamířila jsem do tmy svůj naštvaný výraz, i když mi bylo jasné, že ho Malfoy v té tmě, která byla všude kolem nás, nemohl vidět.

,,Neřekl bych zrovna do tebe, že se budeš v noci vkrádat do chlapeckých ložnic, snad ani nechci vědět, co tam chceš dělat."

Měl jediné štěstí, že jsem neviděla jeho obličej, jinak by mu už na tvář přistála jedna dobře mířená facka. Takové věci o mě říkat. Mé nasupené funění snad muselo být slyšet i venku.

,,Radši nic neříkej, stejnak jsem chtěl mluvit já." Oznámil mi po chvíli.

,,O čem?" Prolomila jsem své mlčení.

Bylo mi sice nepříjemné mluvit s ním, když jsem mu neviděla do tváře, ale má zvědavost byla silnější. Co mi tak asi Malfoy chce říct, že to nemohlo počkat a vydal se za mnou takhle pozdě v noci, tedy aspoň předpokládám, že se vydal za mnou, co by asi jinak dělal u nás nebelvírskej?

,,Chci aby si na tamto zapomněla."

,,Myslíš na to pozvání na rande?" Ihned mi došlo, co tím asi myslí.

,,Jo."

V tu chvíli se mi dost ulevilo. Znamenalo to, že předtím mu asi opravdu nejspíš přeskočilo a naštěstí to vypadlo, že už je to pryč. Rozhodla jsem se to ale pro jistotu ještě otestovat.

,,To je škoda." Pokusila jsem se o zklamaný tón.

,,Proč?" Nechápal.

,,Na to rande jsem se těšila."

Ani jsem si neuvědomila, že jsem tím dost riskovala to, že se mi Malfoy pěně vysměje, to se však nestalo. Stalo se něco, co bych ani v nejmenším nečekala. Chvíli se mezi námi rozprostíralo záhadné ticho a pak jsem na svých rtech ucítila ty jeho.