Bunny ||TaeKook||

Part... 7/?

Taehyung's P.O.V

Většinu lidí by vyděsilo, kdyby se probudili na místě, které vůbec neznají. Mnozí by začali panikařit. Křičet. Pokoušet se dostat z pout. Cokoliv, jen ne sedět klidně na místě a přemýšlet, kolikrát už se nacházeli v podobné situaci.

Já dobře chápal, že nemělo smysl se o nic z toho pokoušet. Obzvlášť, když mnou při sebe menším pohybu projela bolest. Třeštila mě hlava, měl jsem zdřevěnělé nohy a dost možná i vyhozené rameno.

Věděl jsem, že se dříve nebo později někdo ukáže a prozradí mi, co se mnou mají v úmyslu. I když teď jsem vysvětlení nepotřeboval. Vždy jim šlo jen o dvě věci. Moji smrt, nebo o peníze. V tomhle případě jsem se nemusel rozhodovat ani mezi zmíněnými možnostmi. Protože moji nynější únosci by si nejraději vystavili mou hlavu nad krbem a momentálně k tomu měli dokonalou příležitost.

Uběhla přibližně hodina, než se konečně někdo uráčil přijít. Dveře se nacházely za mnou, takže jsem neviděl, kdo se rozhodl mě zkontrolovat.

„Jsi vzhůru celkem brzo." Ten hlas jsem znal.

„Kdo jiný, než Oh Sang Shik mě mohl uctít svojí návštěvou." řekl jsem s notnou dávkou sarkasmu.

„Humor tě očividně nepřešel, to jsem rád." Musel jsem se zasmát. Bylo znát, jak moc mě nenáviděl, jen ze způsobu, jakým tohle prohlásil.

„Ten mě nepřejde nikdy. Vždy se pokouším najít světlejší stránku věci. Jsem optimista!"

„Jsi spoutaný, vaše systémy nefungují, takže tě ani Agust D nenajde, plus jediné, co chceme je tvoje smrt. Pobav mě, co optimistického dokážeš najít na něčem takovém?"

„Hmm, počkej... Oh! Bunny! Nevím, jak to dělá, ale on mě pokaždé najde. Už jednou to dokázal, navíc bez pořádné výstroje. Jen s prakticky nepoužitelnou AK-47, kuchyňským nožem a jeho podivně přesnou intuicí. Nebudu lhát, ten kluk mě občas děsí." Hlavou mi živě běžela vzpomínka na onen den, a především na větu, kterou pronesl. „Hyung... přišel jsem tě zachránit."

Proběhl mi mráz po zádech. Nikdy by mě nenapadlo, že pohled na Jeongguka v králičí masce, se zbraní  ruce a celého od krve se stane něčím tak běžným.

„Myslíš, že tě tady najde? Ale kdepak. Zařídili jsme, aby se mu to nepovedlo. Tvoje poslední šance vyhasla, nezdá se ti?" prohlásil Sangshik a přešel přede mě.

„Ne, ani trochu. Nemám k tomu důvod. Věřím mu." spokojeně jsem se na něj zazubil.

„Věř jen tomu, že ti hlavou proženu kulku." Teď to byl Sangshik, kdo se zlověstně zakřenil. Vytáhl zbraň a namířil s ní na zmíněnou části mého těla.

„Do toho~." pobídl jsem ho, aniž bych se přestal usmívat. Zarazil se. Zřejmě z mé strany nečekal takovou reakci.

„Pokoušíš se mě vyvést z míry? Nepomůže ti získat si navíc hodiny, natož pár minut. Klidně počkám a uvidíme, jestli se tvůj mazlík objeví."

„Chyba číslo jedna! Už ses nechal vyvést z míry. Chyba číslo dva. Nikdy nečekej! Střílej okamžitě. Chyba číslo tři. Nikdy nepodceňuj Bunnyho." při poslední větě jsem zvážněl. Něco mi říkalo, že byl blízko. Možná to bylo jen moje zbožné přání, ale doufal jsem, že jsem se nemýlil.

„Jsi blázen." Sangshik nade mnou zakroutil hlavou. Pevněji sevřel pistoli a srovnal ruku.

„Nejspíš, jinak bych nezapadl do BTS." Znovu se mi vrátil úsměv na tvář. On se zamračil a prst přesunul na spoušť.

„Víš co... táhni už do horoucích pekel!" Zavřel jsem oči, nepotřeboval jsem vidět, až zmáčkne kohoutek.

Ozval se výstřel. Trhl jsem s sebou, ale nic. Necítil jsem bolest, ani na vteřinu. Došlo mi to ve vteřině, když něco těžkého spadlo na zem přede mě. Prudce jsem otevřel oči, chtěl jsem se otočit, ale nešlo to.

„Bunny!" vykřikl jsem nadšeně. Hned na to mě začal odpoutávat od židle.

„Málem jsem tě nenašel! Prohledal jsem víc jak půlku Seoulu!" procedil skrz zuby, když se potýkal s provazy.

„Ale zvládl jsi to! Máš u mě večeři." V životě jsem nebyl tak šťastný, že jsem ho viděl... v mém případě, zatím jen slyšel.

„Nehraj si na hrdinu. Určitě máš naděláno v kalhotách!" řekl, když mě rozvázal. Konečně jsem se na něj mohl podívat. Opět byl celý od krve, třímal v ruce zbraň a jako vždy kvůli mně.

„Prosím tě! Já neznám slovo strach!" mávl jsem nad tím rukou.

„Dobře... v tom případě už mi nevolej, když budeš mít včelu v koupelně." na chvíli si sundal masku, abych viděl jeho výraz, což nemusel, protože já naprosto přesně věděl, jak se tvářil.

„Včely a mafiáni jsou dvě naprosto odlišné věci!" prohlásil jsem a nafoukl tváře.

„Jasně... Jedno tě může zabít a druhé ne."

„Můžu být alergický!"

„Jenže nejsi. Ale teď už se zvedej. Musím tě odvézt zpátky." Jeongguk mi pomohl vstát ze židle. Pokusil jsem se udělat krok dopředu, ale moje nohy odmítaly spolupracovat.

„Myslím, že by se mi šikla návštěva u doktora." Bolest celého těla se vrátila, a ještě se zhoršila. Obzvláště rameno se ozývalo, jak jen mohlo.

„Ta je hned druhá na pořadu dne. Napřed musím kontaktovat ostatní. Počkej, ponesu tě." s tím si mě opatrně hodil na záda. „Zkus se mě držet převážně ty."

„Já vím, jak to chodí. Jdi už." pohodlněji jsem se uvelebil a chytil se ho tak pevně, jak jen to jednou rukou šlo.

„Vy už odcházíte? Já myslel, že se zdržíte dýl." Mezi dveřmi se objevil zakrvácený Hyunwoo. V levé, roztřesené ruce svíral granát. Pravou držel pojistku. Jeongguk se zarazil. Tahle situace pro nás nevypadala dobře. Ani v nejmenším.

... to be continued~

PS: Chyby prosím ignorujte, děkuji :33

PPS: Komentáře a hvězdičky mě moc potěší~