Bunny ||TaeKook||

Part... 8/?

„Myslím, že by se mi šikla návštěva u doktora." Bolest celého těla se vrátila, a ještě se zhoršila. Obzvláště rameno se ozývalo, jak jen mohlo.

„Ta je hned druhá na pořadu dne. Napřed musím kontaktovat ostatní. Počkej, ponesu tě." s tím si mě opatrně hodil na záda. „Zkus se mě držet převážně ty."

„Já vím, jak to chodí. Jdi už." pohodlněji jsem se uvelebil a chytil se ho tak pevně, jak jen to jednou rukou šlo.

„Vy už odcházíte? Já myslel, že se zdržíte dýl." Mezi dveřmi se objevil zakrvácený Hyunwoo. V levé, roztřesené ruce svíral granát. Pravou držel pojistku. Jeongguk se zarazil. Tahle situace pro nás nevypadala dobře. Ani v nejmenším.

Oba jsme zírali na muže před námi. V očích se mu zračilo šílenství. Už neměl co ztratit, nelpěl ani na svém vlastním životě. Chtěl jediné, abychom se my s Jeonggukem nedostali ven živí.

„Hyunwoo... neunáhluj se. Určitě se nějak dokážeme domluvit." pokusil jsem se ho uklidnit.

Jeongguk stálé neměl nasazenou masku. Díky tomu jsem mohl jasně vidět, jak se tvářil. Zřejmě, jak usilovně přemýšlel. Potřeboval jsem mu získat trochu víc času.

„Nemám se unáhlovat? Stejně jako vy, když jste se zbavili Propheta? Nezdá se ti, že to bylo taky kurevsky unáhlený rozhodnutí?!" postupně zvyšoval hlas, až začal křičet.

„Hmm, ne. Znamenal pro nás příliš velkou hrozbu. Prophet byl vážně úplně jiná kategorie co se týče našich nepřátel. Čím rychleji se nám podařilo zbavit se ho, tím líp. Bunny odvedl skvělou práci, nezdá se ti? Policie ani na vteřinu neuvažovala o vraždě. Nebyla by škoda zabít někoho tak schopného?" mile jsem se na něj usmál. Hyunwoo cosi nesrozumitelně procedil skrz zuby a na chvíli se odmlčel. Propaloval nás pohledem, když v tom se mu obličej roztáhl do zlověstného úšklebku.

„Není to tak dlouho co jsi poradil Sangshikovi, aby nečekal. Málem jsem na tohle malé pravidlo zapomněl!... Sbohem, doufám, že se budete oba na věky smažit v pekle!" s tím pevně chytil pojistku granátu a vytáhl ji. Jeongguk mě ze sebe shodil a poté okamžitě vyrazil dopředu. Musel jednat rychle, proto ho srazil k zemi, vytrhl mu granát z ruky a hodil ho co nejdál mohl. Jenže granát nedoletěl dost daleko, než explodoval.

Ozvala se ohlušující rána. Já se přikrčil víc k zemi. Všude kolem začaly padat trosky a zvedat se prach. Nemohl jsem ani dýchat. Kusy sutin padaly i na mé tělo. Vykřikl jsem bolestí, když mi něco těžkého spadlo na zraněné rameno.

Zůstal jsem nehybně ležet. Celým mým tělem projížděly vlny bolesti, ale najednou na mě dolehla tíha situace. Jeongguk! Stál na chodbě, kam hodil granát!

„Ggukie? Jeongguk-ah?! Ggukkie, ozvi se mi! Prosím!" zoufale jsem křičel, jak jen to šlo. Netušil jsem, jak jsem tenhle výbuch mohl přežít. A co teprve Jeongguk!

Zíral jsem na rozpadlou, ohořelou zeď přede mnou. Po tvářích mi tekly slzy, ale nevydal jsem ani hlásku. Chtěl jsem řvát z plných plic, kopat do věcí kolem sebe, hystericky brečet, ale já nemohl. Připadalo mi, jako by se zastavil čas a Země přestala rotovat. Během pár vteřin se mi zbortil celý svět. Jediný člověk, kterého jsem kdy miloval... aniž bych mu řekl, jak jsem se cítil...

Vše mě přestalo zajímat. Jestli přežiju, budoucnost BTS, dokonce i osudy mých dalších přátel. Tížila mě jen vysoká pravděpodobnost, že můj milovaný Ggukie zemřel.

Neměl jsem už ani sílu opírat se o zdravou ruku. Lehl jsem si a položil čelo na zem. Už dlouhou dobu jsem necítil takovou beznaděj a především, nikdy před tím jsem si ani nepomyslel, že bych mohl ztratit chuť k životu.

Ale najednou jsem uslyšel slabounký hlas. Zněl tak blízko, ale i přes to jsem ho skoro neslyšel. Zvedl jsem hlavu a pozorně poslouchal.

„Hyung? Tae?..." myslel jsem, že jsem se zbláznil. Jeongguk stál ve dveřích. Tedy alespoň v tom, co z nich zbylo.

„Ggukkie?" s nadějí v hlase jsem se na něj podíval. „Ty žiješ?"

„Za co mě máš? Nějaký malý granátek mě nedokáže zabít!" pronesl a hrdě vypnul hruď.

„Teče ti krev." vzlykl jsem, ale na obličeji se mi objevil obrovský úsměv.

„Tobě taky a stěžuju si snad?" Zasmál jsem se, vlastně jsem od něj nečekal jinou odpověď než tuhle.

„Nahlas ne, ale v mysli určitě jo." Vyplázl jsem na Jeongguka jazyk. On se začal smát, ale okamžitě přestat, když se mi výraz zkřivil bolestí.

„Vypadneme odsud." Jeongguk zvážněl a vzal mě do náruče. Spokojeně jsem se mu schoulil v náručí.

„Ggukkie, počkej chvilku..." rychle jsem se od něj odtáhl a podíval se mu do očí.

„Co? Neumírej!" Jeongguk se zastavil a až s panickou hrůzou mě začal prohlížet, jak jen to v naší nynější pozici šlo. Nedokázal jsem potlačit smích.

„Tak špatně na tom nejsem, neboj, ale... musím ti něco povědět." zvážněl jsem.

„Nezbývá ti jen pár dní života, že ne?" Jeongguk se zamračil, ale pokračoval pomalu kupředu.

„Přestaň s tím, já neumírám!" uraženě jsem nafoukl tváře, i když mi to moc nešlo.

„Promiň, nemůžu si pomoct. Nepřežil bych, kdybych o tebe přišel."

Na chvíli jsem se odmlčel. Dělal mi to vše ještě těžší, protože jsem musel uklidnit zdivočelé motýly v mém břiše. „Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nikdy jsem k tomu nesebral odvahu. Ale dnes mi došlo, že při naší práci nemůžu ztrácet čas. Já-..." Jeongguk mě nenechal domluvit. Ani jsem si nevšiml, kdy se znovu zastavil.

Vytřeštil jsem oči dokořán. Jeho rty byly z ničeho nic na těch mých. Překvapil mě, ale hodně rychle jsem překonal šok a polibek mu opětoval. Jenže on se ode mě odtáhl rychleji, než jsem si přál.

„Vím, co mi chceš říct, ale to nejde. Tae, miluju tě. Ani netušíš jak moc, ale ne. Nemůžeme být spolu. Nedělej stejnou chybu jako já. Ani jeden z nás by se neměl citově poutat. Obzvlášť ty. Pokud se mi něco stane, musíš mě okamžitě nahradit."

Zaraženě jsem na Jeongguka zíral. Jeho výraz byl ledově chladný. Znovu se mi spustily slzy po tvářích. „Na to už je trochu pozdě!" křikl jsem na něj a pokoušel se dostat z jeho sevření. Bylo to poprvé, co jsem chtěl být od něj co nejdál...   

... to be continued~

PS: Chyby prosím ignorujte, děkuji :33

PPS: Komentáře a hvězdičky mě moc potěší~

PPPS: Chtěla jsem psát, že Vám moc děkuji za více jak 500 přečtení ale už jsme skoro přesáhli 700! Vážně moc děkuji~! *-*