Sedm a půl vyvolených

III

Arlyn se ráno probudil. Připravil se a šel pracovat. Nosil cihly a kameny. Byla to fyzicky ještě těžší práce než jakou dělal obvykle. Dřel až do poledne, kdy byl úplně propocený. Měl jen chviličku na oběd, na který však vůbec neměl chuť. Jakmile ho šéf jeho části, Alklan propustil vyšel volným tempem ze stavby. Měl v sobě však nějaký vnitřní hlas který ho začal užírat. Nikdy ho nrvnímal. Nikdy ho neslyšel. Byla to část jeho mysli o které nevěděl. Až do teď. Chtěl se rozkřičet, rozběhnout a hlavně ho to táhlo jedním určitým směrem. K branám Ralavenu.
Chvíli si říkal:,, Co je to se mnou? To se mi jen zdá. Já se přece umím ovládat." Pak ten jakoby primitivní tvor, který neuměl ani mluvit, jen cítil se rozmohl tak silně, že bylo mimo Arlynovy schopnosti ho uhlídat a rozběhl se přesně tam, kam ho to táhlo. Jeho rychlost se stále stupňovala a to i přes to, že se zdála nejvyšší možnou. Běžel až do konce svých sil. Běžel i přes jejich hranici. Pak jen spěšně zahlédl Ralavenské brány a pospíchal dál, stále rovně po příjezdové cestě ta se zužovala a zužovaala, až z ní byla jen úzká lesní pěšinka. Jeho vnitřní netvor konečně přestal vzrůstat ale jeho nyní ustálená síla byla stále přemáhající nad jeho marně bojující myslí. Stále ještě běžel ale ze sprintu se pomalu rodil klus. Netvor začal ztrácet sílu a běžcova vlastní mysl začala zase nabírat dominance a kontroly. Když se zase kompletně ovládl, zastavil se. Chvíli jen vyděšeně koukal a pak se posadil na blízký pařez.
Co to bylo? Co to na mě poslední dobou leze? Nejsem nemocný? Nebo jsem snad blázen...
Takhle sám se sebou rozmlouval až si připadal zmatený a vlastně ani nevěděl co dalšího ještě. Asi by to ani nedokázal vypovědět...ale teď na povídání opravdu neměl náladu a snad ani pomyšlení. Opravdu se mu nechtělo vracet se do práce, tak si v lese lehl a ležel. Díval se na rozložité větve stromů, a skrz ně pak na oblohu. Přemýšlel nejdřív o svém běhu. Pak o svém otci. Následně se mu trochu vědomě ale trochu i naopak začal promítat život před očima. A jak to tak viděl, uvědomil si, že nic nedokázal, jen stále pracoval, kde to šlo a snažil se mermomocí uživit. Jen nepatrné jiskry jeho života tvořily návraty otce ze svých kupeckých výprav.