Sedm a půl vyvolených

XI

Ráno Arlyna probudilo pravděpodobně úmyslné prásknutí židlí.  Rychle se zvedl, promnul si oči a následoval Byrneho z pokoje. Kývnutím se rozloučili s hostinským a vyšli ven. Rostliny stále pokrývaly krůpěje ranní rosy, po loukách se válela mlha a slunce bylo teprve slabé. Byrne trval na tom, aby si Arlyn stáhl kápi co nejníže a stále ho pobízel k rychlejšímu tempu.
Zpomalit mohl až teprve když byli asi míli za vesnicí. To už se pohybovali v hustém lese, kde ani nebylo poznat, že se blíží poledne. Byl tajemný, ale přesto se Arlyn stále bál víc Byrneho než onoho lesa. Stále více ho děsilo jeho nezpomalující tempo a občas ho i napadla myšlenka, že by ho možná nepřepral. Byrne bylo stále tak tajemný a nevyzpytatelný a nikdy mu neprozradil své záměry.
Od té doby co měl Arlyn chvilkový dobrý pocit z toho, že si mohl sundat kápi dávno uplynulo několik hodin. Dech měl dávno zrychlený a společně s Byrnem se prodírali hustým černým porostem lesa. Brzy od té chvíle se však dostali  ke zvláštní mýtině.   Byrne se zastavil. Chvíli jen tak se zavřenýma očima stál a pak pokynul rukou. Postupně rukou Máchal čím dál dynamičtější až byl nakonec po půlhidině celý upocený. Arlyn to mezitím nevydržel a sedl si pod nejbližší strom. Kdyby Byrne nezačal mluvit, usnul by.
Hrubým hlasem prohlásil:,,pevně se drž a nepouštěj. Na nic nemyslli a jsme tam hned. Moh bys to pěkně zkazit."
Po tomto nečekaném výroku byl Arlyn nebývale nervózní. Pomalu se ke starci přiblížil a ostýchavě se ho chytl za levé předloktí. Snažil se vynést z hlavy všechny myšlenky, ale přesto měl pocit, že jich tam má nejvíce za poslední dobu.
Pak se na Něj Byrne podíval tázavým pohledem, který měl asi znamenat ,,Můžeme vyrazit?". Arlyn to odkývl a ještě na poslední chvíli se snažil vytěsnit z hlavy myšlenky. Následně však jen koukal a myšlenky zmizely samy. Země se mu pod nohama a rozplynula v bílém oparu. Chvíli tím oparem plul a pak tvrdě přistál. Dopadl do kulaté místnosti, ano určitě to byla místnost.

-Jojo, žiju❤